Básnická prvotina Natálie Nerové přichází po mnoha letech, kdy tato autorka, píšící ve dvou jazycích, časopisecky publikovala doma i v zahraničí. Mapuje, glosuje a reflektuje vykořeněnost někoho, kdo strávil mnoho let jinde a nyní se vrací do původní vlasti, aby narazil na zjištění, že vlastně nikam nepatří. Relativně krátký soubor zahrnuje básně z poslední doby, zejména posledních dvou let. Úhel pohledu

Otevřené tělo znamená vydanost člověka prostorům a času. Ocitáme se v tělních útrobách, sledujeme kosti, svaly a orgány, tělo je často průhledné, rozplývá se, dokonce vůbec neexistuje. Zatímco jazyk je převracen naruby, básně jsou běžně sepnuty do forem. Sbírku bez oddílů, plynoucí v jednom dechu, prokládají básně z cyklů jako Dětské scény a Příšerné sonety. Oproti mikrohororům Příšerných sonetů dochází

Pravidelné verše a hravé rýmy jsou základní surovinou sbírky básní a básniček psaných jen tak, pro radost. Důležitými ingrediencemi jsou nadhled, (sebe)ironie a humor. Pro dochucení nechybí ani hrst lásky či špetka deprese. Autor není žádný avantgardní michelinský šéfkuchař, ale samouk, který co si (vy)sní, to si také uvaří. Výsledkem proto není těžce stravitelný gastronomický experiment, ale docela

V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu - Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho

Jedno z nejvýznamnějších děl české literatury s obrazovým doprovodem Oldřicha Hamery (* 1943), výrazného českého grafika, mj. jediného žáka a spolupracovníka Vladimíra Boudníka, ale také vydavatele samizdatových publikací v edici Explozionalismus (např. výběru z Máchových deníků s ilustracemi Jiřího Koláře či textů Ladislava Klímy). Hamerovy monotypy na téma Máchova Máje, vznikající průběžně více než

Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako prvotřídní divadelní režisér, který za svá nezapomenutelná představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Ale jeho první a dosud poslední sbírku Lulku tatíčkovi si vyznavači poezie pamatují dodnes. V nové básnické knize

Poezie doprovázená ilustracemi Markéty a Karla Cudlínových.

KNIHA O je sbírka více než tří set erotických textů z pera spisovatelů uznávaných, zatracovaných i anonymních, bohatě ilustrovaná výtvarníky napříč staletími. Navazuje na kontroverzní Knihu o kundě a rozšiřuje ji o další texty i díla současných českých umělců. Ať už v literatuře či v umění, erotika je nevysychající pramen fantazie a života Kunda je cesta, po které sem člověk přišel a ke které se celý

Zatímco první UNISEX (Akropolis 2010) byl víceméně lehkonohý a nabídl čtenářům poezie především základní zmapování pojmu, které je mělo úsměvně vzrušit i popostrčit ke svádění (podle unisexových vzorců on svádí ji, ona jeho, on jeho anebo ona ji), ve druhé knize UNISEX NEW LOOK se textař, dramatik a scenárista Pavel Cmíral ponořil do životů nás všech hlouběji a svými básněmi dokazuje, že po celý čas,

Každý rukopis, který se dostane do nakladatelství přináší nové myšlenky. Největším dobrodružstvím jsou autorské prvotiny. Roman Pytelka je mladý člověk a přichází se sbírkou básní \"Právě teď\". Snaží se poctivě o čistou poezii. Je přímočarý, nahlíží na denní život kolem sebe očima svého věku v době, kdy je málo času na poezii. Umí se zastavit ve chvílích, kdy všichni někam spěchají a zachytit krásu

V nové básnické sbírce zůstává Petr Mikeš věrný lakonickým, sevřeným a výmluvným gnómicky lyrickým útvarům a miniaturám, jaké se pravidelně objevovaly v jeho předešlých básnických knihách Starý dům nebo Jen slova. V nich i v Dvojdomí se rád uchyluje ke klasické formě haiku, která je pro jeho tvorbu příznačná. Soubor lyrických zápisků a poznámek má skutečně dvojdomý charakter. Obsahuje reflexi přítomnosti

„Nekonečná čtyřverší“ undergroundové legendy Kde leží klíč k legendě se značkou JHK? Zdálo by se, že ji stvořily jedinečné formy plus dekadence plus underground, ale spíš to bude tak, že to, o čem on jedinečně píše, jsou záležitosti obecně srozumitelné pro všechno živé a občas snad i myslící. Básník, aby jím skutečně byl, musí vydat své svědectví. Jenže pak je zde ještě jiný zápas. Vyvzdorovat na nicotě

Sbírka básní a textů Zrcátka Marty Marinové odráží poezii všedních okamžiků, které zná každý z nás. Většinou zmizí dřív, než je stačíme zachytit. Někdy v nás probudí emoci, jindy zašlou vzpomínku, prohlédnutí, nebo jen zlehka brnknou o strunu kdesi v nás. A na chvíli rozehrají skrytý příběh, s laskavostí i humorem. Básně doplňují kresby Terezy Kučerové. Ty však nejsou pouhou ilustrací. Žijí svým vlastní

Kořeny poezie Tomáše Míky tkví v tradici hudebního a kulturního hnutí New wave z přelomu 80. let, u nás zatím doposud nepříliš využívané. Míka se soustředí zejména na popis zdeformovaných vztahů ty – já, ve kterých operuje s mírnou nihilistickou pózou, ironií a černým humorem… Mnohdy jsou východiska Míkových básní poznamenána existenciálním ztracením… ve světě, nikoliv však v rovině pouhého hledání,

V básnické sbírce Píseň zamilovaného Misogyna Jiřího Měsíce si poezie žádá ke svému slovu rytmus a hudbu. Je intuitivně psána pro potřebu kontaktu s lidským hlasem, s výzvou k okamžitému úspěchu nebo zavržení. Otevírá se v ní svět emocí sdělných a jasných, ještě patrný v renesančním aristokratickém i lidovém projevu. Svou roli tu hraje i básníkův zájem o anglicky psanou literaturu, která je hlavně

Ďábelská tvář, kolem níž se odehrává košatý příběh této knihy situovaný do Francie a Anglie druhé poloviny 16. století, patří krásné ženě Isabele de Arles. Její ďábelskost spočívá v její povaze a skutcích, které jsou v rozporu s její andělskou krásou. Hraběnka Isabela je bezcitnou kráskou, která chce od života jen brát, užívat si radovánek a pohybovat se v nejvyšší společnosti u francouzského dvora.

Básnická sbírka Violy Fischerové. „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ – Viola Fisherová Viola Fischerová (1935) vydala básnické sbírky Zádušní básně za Pavla Buksu (1993) Babí hodina (1993/95) Jak pápěří (1995) Odros

Publikace přináší latinský překlad úplného básnického díla českého symbolisty Otokara Březiny (1868–1929). Autorem překladu je klasický filolog a knihovník Jan Šprincl (1917–1989). Ten se kromě svého pedagogického a vědeckého působení léta věnoval především překladům z antických jazyků. Znám byl jako znalec jazyka řecké sborové lyriky s převažujícím zájmem o řeckou a latinskou stylistiku, překladatel

Svou knihou Obrazy ke čtení (s podtitulem binární poezie) se Ladislav Nebeský i tentokrát hlásí k poezii experimentální. Básně této knihy jsou založeny především na konfrontaci podoby čtvercových obrazů, sestavených z bílých a černých prvků, a obsahu víceslovných nápisů na jejich obvodu. Obraz je s nápisem svázán: v řádcích a sloupcích obrazu jsou písmena nápisu zakódována.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními