Súbor jedenástich dialógov vedených Pavlom Cmorejom s viacerými analytickými filozofmi alebo s autormi, ktorým analytická filozofia nie je celkom cudzia.

Proces globalizácie sveta v súčasnosti kladie čoraz náročnejšie požiadavky na dôkladnejšie poznanie a porozumenie filozofického myslenia, náboženstiev a civilizácií obyvateľov všetkých svetadielov, umožňujúce ich porovnávať a hodnotiť. Pohnútkou n a napísanie tejto tematicky rozsiahlej práce bolo uvedomenie si naliehavej potreby vhodnej knihy pre slovenských vzdelancov, ktorá by im umožnila lepšie

Moderní myšlení vzniklo z přesvědčení, že člověk sice je součástí světa a je na něj odkázán, že však svět jako svět je zde teprve a pouze s člověkem. Člověk tak začíná vystupovat jako světatvorný.

Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin

D´Alembert se v něm zmiňuje o absenci stálého divadla, které v Ženevě tamní konzistoř zrušila. Rousseau kritizuje zejména samotné encyklopedisty, kteří s divadlem počítali jako s nástrojem výchovy.

Významný slovenský filozof Miroslav Marcelli prednášal na Katedre filozofie Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, kde teraz pôsobí ako emeritný profesor. V súčasnosti prednáša na Katedre filozofie Fakulty humanitných vied Karlovej univerzity v Prahe.

Kniha začíná pohledem na vázu stojící na stole. Jak je možné, že vidím vázu, a ne barevné skvrny?

V úvaze na pomezí filologie, filosofie a básnictví Klossowski Nietzscheho představuje jako pisatele, který promýšlí i sebe sama – své iluzivní já – coby pole pudů, myšlenek a jejich vzájemných střetů. Nietzscheánské teze typu „věčného návratu“ či „vůle k moci“ jsou u Klossowského znovu vpleteny do tkáně souvislostí a rozporů, z nichž se nikdy nemohou zcela osvobodit: odtud „bludný kruh“ v názvu.

Kniha ukazuje různé koncepty dějin filosofie jako alternativy určení filosofie, je záměrně provokativní až subverzní, ne však alternativní po způsobu záhadologů a podobných „alternativců“. Autor nemiluje pochopení filosofie jako nejobecnější nebo dokonce humanitní vědy; upřednostňuje představu filosofie jako myšlenkového pohybu uvnitř pomyslného trojúhelníku vědy (hlavně přírodní), umění a náboženství.

Druhý svazek Studií a statí Jaroslava Stříteckého obsahuje celkem 40 textů. Zastoupeny jsou jak rozsáhlejší studie s poznámkovým aparátem, tak stati psané volněji.

Dílo tohoto intelektuála, publicisty, politika a znalce evropských myšlenkových tradic je spjato s liberálním myšlením, s odporem vůči teroru a naopak příklonem k hledání svobody, respektive svobody v moderní, dynamicky se rozvíjející společnosti. Jeho vzdělání mu umožňovalo srovnání antických a moderních idejí i institucí.

Nizozemský filosof Martin Stokhof (*1950) se ve svých novějších pracích věnuje zvláště filosofii jazyka a významu a problémům jejich vědeckého pojednávání. V poslední čtvrtině minulého století byl jednou z určujících postav formální sémantiky, usilující o rigorózní popis významu v přirozeném jazyce za pomoci prostředků formální logiky.

Tato kniha se ve dvanácti kapitolách zabývá různými, avšak vnitřně propojenými tématy renesanční filosofie: teorií sympatie, jejími antickými zdroji a jejím renesančním rozvedením, především u lutheránských autorů šestnáctého století, dále se sympatií souvisejícím pojetím analogie, aristotelismem Filipa Melanchthona,přírodní filosofií a jejím vztahem k dobové medicíně, renesančním zoroastrismem, tradicí

Jméno Borise Vyšeslavceva (1877-1954) je českému čtenáři známé nedlouho, ač je tento filosof dnes považován za \"jednu z nejzářivějších hvězd v plejádě ruských náboženských filosofů\". Vystudoval práva a přednášel na Moskevské univerzitě dějiny politických učení, přitáhla ho však filosofie. Byl dialektikem platónsko-hegelovského zaměření, představitel novokantovství.

8. zväzok rady - Dějiny filosofie, zachytáva dejiny a charakteristiku novovekej filozofie od Bacona po Spinozu (Descartes, Pascal, Hobbes, Galilei a ďalší...)..

První díl Fenomenologických spisů (SS-6/Fen-I), nazvaný Přirozený svět, obsahuje publikované texty zraného období autorovy tvorby v době před Druhou světovou válkou, tedy především autorovu doktorskou a habilitační disertaci, a několik drobných publikovaných textů z doby okupace a krátkého poválečného období do nástupu komunismu.

Tato kniha je příspěvkem k teoretickému sociologickému myšlení, k pochopení možnosti fungování společnosti jako takové. Společnost jako abstraktní celek je přiblížena na základě souhry tří struktur: jednání, diskursu a kritiky. Ve třech částech jsou pomocí vybraných teoretických přístupů postupně konkretizovány jak základní obrysy tří zkoumaných struktur, tak jejich vzájemná interakce a význam pro

Filosofická studie o proměně školy na instituci určovanou dnešní technovědnou civilizací. Obsahuje rozbory Sokratových dialogů, Komenského Boží svět jako školu, výukové antinomie E. Finka, jinost druhého E. Lévinase, edukační odpovědnost P. Ricoeura, peda

Mladohegelovec Max Stirner, nesmiřitelný kritik tehdejší filozofie, náboženství, kultury i společenského uspořádání , je pokládán za představitele a průkopníka filozofických předpokladů a zdrojů anarchismu, jehož kořeny tkví právě ve Stirnerově době. Stir