Knížka navazuje na Vánoční koledy naší babičky. Přináší tradiční zvyky a popěvky, známé i méně obvyklé české velikonoční koledy. Ilustrace a koláže ze starých obrázků a pohlednic připomenou svěží náladu nejkrásnějších svátků jara. Celou knížku sestavila a upravila Klára Trnková.

Básnická sbírka známé spisovatelky. Čeština nemá mnoho Čechů, kteří s ní zacházejí tak uznale a obeznale, jako tato básnířka. Ale hrát si se slovy nestačí, byť to málokdo umí. Básně této sbírky mají bolavé, promyšlené, prožité a s úsměvem utroušené poselství.

Antologie textů ze světové literatury od antiky po současnost pojednávajících o verši básnickém i dramatickém se zvláštním zřetelem k přednesu (tedy orální podobě poezie), jehož pojetí vyrůstá z tvaru básnického textu, ze zcela zvláštního a jedinečného uspořádání všech prvků, které se na básni podílejí, ze kterých je udělána.

Milí člověčí, \"Šachovnice zvaná svět, by mohla mnohé vyprávět.\" Symbolika je klíčem k pochopení zákonitostí fungování částí v celistvosti širšího vnímání. Šachy - Hra Všeho-míra. Změnila se časomíra. Figurky - hráči - vedení. Taju-plné vědění. Šachovnice světa. Stačí jedna věta. Sbírka Šacho-tvorní VRANÍCI, dává možnost hravou formou nalézt odpovědi na otázky dlící hluboko v nás. Grafická stránka

Druhá básnická sbírka autorky, jež tematicky opět vyzvedává podzim života. Činí tak formou křehké lyriky obsahující nosné barvy nostalgie, něhy a touhy po životní vyrovnanosti a kráse ducha.

V povídkách a básních Jana Beneše jako když jdete pěšinkou mezi horami a kopci a potkáváte lidi tak, jak je potkal on. Zastavte se, dejte se s nimi do řeči a poslechněte si je.

Sbírka Na slupi 8 je komponovaným cyklem básní, v němž konkrétní pražský dům se svou minulostí slouží jako projekční plocha. Autor se na ní – snad ve stylu vzdáleně podobném Spoonriverské antologii – snaží proniknout do mysteriózního prostoru, hlavně však zahlédnout obrazy a osudy lidí, jeho obyvatel. Vytváří tak jakýsi pestrý obraz soudobého světa a různých variant našich životů.

Děti trnou a matky neví. Jeden z nejsilnějších básnických debutů posledních let: Alžběta Michalová (1991) napsala sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků nad vlastním dětstvím, vystavila křehký a krutý účet matce a otci.

Básnická sbírka ve svých krutě bolestných lyrických verších předkládá každodenní boj s nepřízní osudu. Nešťastná láska, všudypřítomná samota a zdravotní problémy mají příchuť zkaženého vína s pelyňkem, jehož číšku si musí každý vypít až do dna. Avšak i chmury se někdy nadzvednou, když do života vstoupí nová žena, která jej protřepe jak těžkou deku, předtím než se k vám zachumlá… Z bytí pak seškrábnete

Autorka této již čtvrté (údajně poslední) sbírky básní pracovala celý život mezi lidmi. Jako rozhlasová novinářka i jako lektorka sociální komunikace a rétoriky vyslechla řadu osudových příběhů, provázených hlubokými emocemi. Její hloubavost, potřeba vlastního poznání, schopnost empatie, tvůrčího myšlení i smysl pro krásu se tak v poetickém vyjádření spojily do tohoto poselství lásky k životu, lidem

Sbírka Hořím v kameni maluje svým názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekaných, mnohdy i nepochopitelných obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo: Tekutým kamenem chci být Nežít ohnem co vskály se nahroutil ztuhnul pri brezích Atlantiku Renato Nežít vkameni [...] (z doslovu

Toto jsou básně, které kombinují civil(ist)ní poetiku se surreálnými obrazy; děje se tak prostřednictvím asociativních jazykových her a „samplování“ textových útržků nejrůznějšího původu. Přítomen je též jakýsi humor, nadlehčující existenciální úzkost ze světa přehlceného všeobecnou skepsí a únavou, zoufale přehlušovanou maniakální aktivitou a pseudokomunikací na sociálních sítích.

Nová sbírka Jonáše Hájka (1984), básníka současné nejmladší generace, který za debut Suť obdržel Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na Magnesii Litera. Jonáš Hájek (1984) absolvoval Pražskou konzervatoř, obor violoncello, a vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK. Pracuje jako redaktor v hudebním nakladatelství. Publikuje muzikologické studie (časopis Hudební věda aj.). V roce 2007 vydal

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu

Po prvotině Navěky říjen (Aula, 2019), která u literárních kritiků vzbudila oprávněnou pozornost, vydává Lukáš Zádrapa s napětím očekávanou druhou sbírku básní Vzkaz na kůře, v níž ještě úspornějším výrazem prohlubuje melancholické vnímání světa.

Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie,

Uspořádat význačným osobnostem sborník k životnímu jubileu bývala dříve samozřejmost. Pro přispěvatele radost. Pro čtenáře rozkoš z počtení. V případě sborníku Co to je toto? se sešli literární přátelé Ivana Wernische, aby společně oslavili básníkovy sedmdesátiny: Ajvaz, Dudík, Dvorský, Dynka, Fišmeister, Goldfam, Holub, Hrbáč, Hruška, Hvížďala, Chlíbec, Chobot, Janatka, Kafka, Kaprál, Koťátko, Kotyk,

Tato knížka sdružuje dvě básnické sbírky: Celníci a námořníci a See Emily Play 2. Miroslav Fišmeister (* 23. dubna 1976) se narodil a žije v Brně. Amatérský přírodovědec, pošetilý pohádkář, Starý muž příbuzný s koněm, čtvrtý Profesionál. Po jednom z jeho ruských předků je pojmenován archipelag. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli,

Druhá básnická sbírka Dr. Krejzybera (básnický pseudonym Jiřího Studeného) se nese v duchu reflexivních, místy až deníkových záznamů vyjadřujících obraznou cestou všední zápasy dnešního člověka o vlastní autenticitu a myšlenkovou a citovou nezávislost. V básních se prolíná banální každodennost s bezmála snovými vizemi, prezentovanými ovšem mnohdy v značně ironickém až parodickém kontextu. Sbírku doplňuje

Lunetové okno, nová sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942), má převážně retrospektivní charakter: zahrnuje v prvé řadě autorovy texty napsané již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého věku, v tehdejší společenské situaci nikde nepublikované, pouze recitované při různých příležitostech. Nepočetné veřejnosti byly dané texty tenkrát předkládány jako verše samizdatové,