Pro svazek K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989 vybral Martin Machovec dvacet svých studií z posledních dvaceti let. Soustřeďuje svou pozornost na okruh českého kulturního undergroundu 70. a 80. let, zabývá se však i jeho předchůdci a inspirátory z 50. a 60. let a přirozeně i způsobem, jímž mohla být ve vymezeném časovém období literární díla šířena, a také jeho společensko-politickým kontextem. Mimořádně objevné a přínosné jsou Machovcovy postřehy týkající se díla Egona Bondyho a Ivana M. Jirouse, jejichž dílo, tedy jeho převážnou většinu, po roce 1989 také edičně připravoval k vydání, ale věnuje pozornost i autorům dalším (Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Pavel Zajíček, František Pánek, Milan Kozelka, Josef Vondruška aj.). Machovcova kniha podstatně přispívá k lepšímu poznání kulturní, zejména literární produkce autorů, kteří nejsou považováni za součást kulturního mainstreamu, a to ani mainstreamu zakázané literatury 70. a 80. let.

Zborník z konferencie, ktorú usporiadali v roku 2013 Ústav slovenskej literatúry SAV v Bratislave, Katedra slovenského jazyka a literatúry a Pedagogická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave.

Antológia Krátka próza druhej polovice 19. storočia prestavuje žáner krátkej prózy (poviedka, besednica, fejtón kresba, črta, žánrový obrázok, humoreska), ako sa rozvíjal v slovenskej literatúre druhej polovice 19. storočia.

Druhé, podstatně rozšířené a přepracované vydání slovníku fixovaných dvojic a dalších entic je jednak seriózním příspěvkem k české lexikografii, jednak zdrojem poučení a inteligentní zábavy. Ke knize, která je výsledkem mnohaleté lingvistické práce tří autorů, přispěla i celá řada jmenovitě uvedených externích spolupracovníků.

Práca Medzi invariantom a idiolektom po historicko-metodologickom úvode o opakovateľnosti a udalosti v jazyku a literatúre prináša v rade štúdií interpretácie jednotlivých literárnych textov predovšetkým vo vzťahu k textovým invariantom t. j. na ich žánrovom pozadí a vo vzťahu k literárnym smerom. Z tejto perspektívy sa ukázalo ako strategicky vhodné analyzovať aj žánre tzv. populárnej literatúry. Bude teda reč o textoch populárnej literatúry a o tom, ako ich žánrové kódy využíva a transformuje tzv. vysoká literatúra. V týchto dvoch sférach literatúry pôjde aj o menšiu či väčšiu mieru idiomatickosti. Do hľadáčika interpretácie sa tu dostávajú napríklad prózy Witolda Gombrowicza, Stanisława Lema, Karla Maya, A. C. Doyla, Richarda Marsha, Stefana Grabińského, Stanisława Przybyszewského, Antoniho Langeho, Władysława Reymonta, J. M. Hurbana, Pavla Vilikovského, Pavla Rankova a ďalších.

Monografie "Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století" vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v r. 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají např. retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika "postmoderní", kritika katolická, křesťanská, resp. spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou - jak se ukazuje - směrodatná dodnes.

Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.

Svazek obsahuje první díl rozsáhlého čtyřdílného kompendia, jež podává ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989. Na publikaci, která je projektem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se autorsky podílí více než padesát literárních vědců z nejrůznějších institucí, vedle pražského a brněnského pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR především filozofických a pedagogických fakult českých a moravských univerzit. Autoři zasazují literární vývoj do širších společenských, politických a kulturních souvislostí a věnují se všem oblastem literatury, tedy vedle krásné prózy, poezie a dramatu také např. literatuře pro děti a mládež, literatuře faktu, populární beletrii (tzv. lidové četbě), literatuře v rozhlasu a televizi, organizaci nakladatelského podnikání atd.

Publikace se zabývá dějinami tlumočení v Namibii zvláště v období německé koloniální správy (18841915). Jedná se o první práci, která poskytuje systematický souhrn historie tlumočení v kontextu formování německého koloniálního panství. Monografie, která vychází z namibijských a německých archiválií, nejprve podává souhrn jazykové a kulturní situace v kolonizované Namibii s ohledem na komunikační obtíže spojené s rozdílnou segmentací reality v africkém a evropském prostředí. Ačkoliv koloniální správa zamýšlela poskytnout oběma stranám dostatečné jazykové vzdělání, daný cíl se ukázal jako příliš ambiciózní, a proto bylo nutné využít služeb tlumočníků. Následuje analytický rozbor tří klíčových oblastí, v nichž se tlumočení uplatňovalo nejhojněji práva, náboženství a diplomacie. Největší pozornost je přitom věnována představení role, statusu, pracovních podmínek a kompetencí tlumočníků. Výklad stručně sleduje též problematiku překladu a vývoj tlumočení po zániku kolonie až do současnosti.

Výbor Tanec mezi hroby představuje čínskou povídku 20. a 30. let 20. století. Povídky vznikaly v době, která byla v mnoha ohledech přelomová. Čínská společnost procházela hlubokou proměnou, stará pravidla a tradiční zvyky se střetávaly s novými idejemi a představami. Také literatura tohoto období byla do značné míry odpovědí na nástup modernity. Rozmanitost takové reakce dobře reprezentují dva svébytné literární proudy, povídky z venkovského prostředí a povídky tematizující prostředí velkoměsta. Tyto povídky, z nichž žádná nebyla dosud přeložena do češtiny (některé jsou dokonce prvním překladem do cizího jazyka vůbec), zobrazují zcela odlišné světy. Povídky z venkovského prostředí, kde staré jen neochotně ustupuje novému, tvoří první polovinu výboru. Vznikaly převážně během 20. let a zaměřovaly se na širokou paletu aspektů tradiční venkovské společnosti. O něco později vznikaly povídky zacílené na svět města. Druhou část antologie takto tvoří povídky ztvárňující překotně se modernizující společnost dobové Šanghaje v její kráse i ošklivosti.

Druhý díl s názvem Rozpravy o identitách ve frankofonním prostoru subsaharské Afriky je souborem jedenácti rozhovorů, a to se čtyřmi africkými autory, pěti univerzitními profesory a badateli v oblasti subsaharských literatur a dvěma nakladateli. Kladené otázky jsou si navzájem podobné, aby odpovědi čtenáři dovolily nahlédnout na probíraná témata z vícero úhlů pohledu. Rozhovory se týkají pozice subsaharského frankofonního autora v rámci světové a frankofonní literatury či jeho chápání francouzského jazyka, jenž je dosud neopominutelným aspektem subsaharských literatur. Dva dotazovaní přispěli eseji, které rozšiřují jejich odpovědi. První je historicko-faktografického charakteru a popisuje zrod subsaharských literatur, druhý je zaměřený na jejich proměny a etapy v moderním vývoji. Knihu uzavírá série tří esejů od afrikanisty Vladimíra Klímy o trojici významných kamerunských spisovatelů, kultuře Jorubů a ústní lidové slovesnosti.

Popredný slovenský jazykovedec a univerzitný pedagóg prof. PhDr. Ján Kačala, DrSc., v publikácii prináša odborne fundované profily 21 popredných slovenských jazykovedcov, ktorých dielo patrí do 20. storočia. Súčasťou knihy sú aj dve prehľadové state: o využívaní synchronickej a diachronickej metódy v diele zakladateľskej generácie slovenských jazykovedcov a o zásadnom obsahovom aj metodickom obrate v orientácii slovenskej jazykovedy na otázky spisovného jazyka a jazykovej kultúry, ktorý sa uskutočnil v polovici 60. rokov 20. storočia.

Jakým způsobem je narativní text schopen uchopit, zprostředkovat a vynalézt fenomén beztvarosti, doposud spojovaný výhradně s oblastí výtvarného umění? Jakkoli to může daný pojem evokovat, beztvarost neoznačuje absenci, likvidaci či abstraktní redukci konkrétních forem, nýbrž akt tvořivé deformace, proces rozpohybování forem a událost, jež vizuální i textuální formy umisťuje na hranici viditelného a neviditelného, známého a neznámého, přítomného a nepřítomného. Kniha Tomáše Jirsy pojednává o setkání subjektu s beztvarostí a jeho důsledcích, jak je uchopuje moderní světová literatura dvacátého století, a snaží se odpovědět na otázku, jakými prostředky afekty a vizualita tvarují jazyk, příběh i čtenáře.

Příspěvky obsažené v tomto sborníku pojednávají o způsobech a formách performativity v české literatuře s válečnou tematikou. Zabývají se jak performativitou v rámci textu/díla samého (jejím procesem a jejími prostředky), tak díly s válečnou tematikou, která implikují takovéto strategie rodu/genderu a jazyka, jakož i performativitou v rámci interpretace textu/díla: čtenářskou recepcí a především pak širokou oblastí reprezentace literatury s tématem války ve filmu, na divadle apod.

Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, vypravěč jej však ujistí, že tomu šťastně unikne: Fieldingův čtenář se zaraduje, leckterý jiný možná usoudí, že mu takové riziko nehrozí, protože popisy stejně přeskakuje. Autorky publikace popisy vždycky četly se zalíbením, protože mnohé z nich se jim v průběhu čtení stávaly „viditelnými“. Tato čtenářská zkušenost se promítla do záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu, a učinit jej tak „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace proto usiluje o rehabilitaci popisu – v literárních analýzách často opomíjeného, v čtenářské a slohové praxi podceňovaného. Děje se tak vlivem celé řady stereotypních hodnotových označení či opozic: ať už je to v četbě ( nudný popis oproti napínavému vyprávění ), ve školním slohu (hendikepující statičnost popisu je třeba překonávat dynamizací), v teorii vyprávění (popis jako přerušení či zpomalení vyprávění), nebo v historické poetice, která proti sobě nezřídka mechanicky staví starý (statický, objektivní) a moderní (dynamizovaný a subjektivizovaný) popis. Kostru publikace tvoří kapitoly založené na nasvícení popisu z perspektivy různých disciplín (stylistika a poetika; naratologie a lingvistika; rétorika; teorie vidění a vizuální studia; kognitivní vědy). Poetika popisu, ilustrovaná četnými rozbory klasické i té nejsoučasnější prózy, se postupně mění v jeho estetiku, v napření pozornosti k podmínkám a procesům čtenářského vnímání. V centru pozornosti se ocitají pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad nevyhnutelně vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu pojmout poetiku jako intermediální.

Prof. PhDr. Ján Kačala, DrSc. (narodený 1937 Dobšiná), je popredný slovenský jazykovedec a známy vysokoškolský profesor, autor 16 samostatných vedeckých monografií venovaných najmä tematike syntaxe, sémantiky, jazykových kategórií, literárneho jazyka, kultúrnych, spoločenských a politických rozmerov jazyka a dejín spisovnej slovenčiny, ako aj vyše 500 vedeckých štúdií, uverejnených doma aj v zahraničí. Ako spoluautor a redaktor má výraznú účasť na tvorbe koncepcie a skoncipovaní ďalšej desiatky kolektívnych prác, medzi nimi takých diel, ako je Krátky slovník slovenského jazyka (4 vydania) a Pravidlá slovenského pravopisu z roku 1991 (4 vydania), podávajúcich kodifikáciu súčasnej spisovnej slovenčiny. V najnovšej monografii Jazyk majstrov (vydal Spolok slovenských spisovateľov ) sa sústreďuje na rozbor jazyka a štýlu význačných osobností slovenskej literárnej kultúry. Práca je určená všetkým záujemcom o slovenský jazyk, jazykovú kultúru a jazykovú výchovu. Vo vzťahu k učiteľom a univerzitným študentom slovenského jazyka kniha môže slúžiť ako návod na metódu rozboru jazyka a štýlu literárneho diela a postavenia jazyka v komplexe estetického či poznávacieho zámeru literárneho diela.

Antológia podáva obraz jedinej básnickej avantgardy v slovenskej literatúre prvej polovice 20. storočia – surrealizmu, ktorý bol neskôr premenovaný na nadrealizmus. Básnickú tvorbu nadrealistov sprevádzala bohatá literárnokritická a teoretická aktivita, ktorú zbierka sprostredkúva v jej neopakovateľnej intenzite. Medzi avantgardnými básnikmi a mladou generáciou výtvarníkov existovala tesná tvorivá spolupráca, ktorá nikdy predtým ani potom nenašla v slovenskej kultúrnej scéne obdobu. Ťažisko výberu tvoria tri nadrealistické almanachy, v ktorých sa prejavila programová blízkosť literátov s maliarmi a sochármi. Takmer sedemstostranová publikácia okrem pôvodnej tvorby surrealistov obsahuje odborný doslov, štúdiu o výtvarníkoch-nadrealistoch, chronologický prehľad umeleckej činnosti skupiny, bibliografiu a fotografie ich členov.

Na popis jako slohový úkol ve škole možná leckdo nevzpomíná rád. Přesto nejspíš nepopře, že jej často potřebujeme i v každodenních hovorech. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, jak vlastně běžně popisujeme a jak velkou roli při tom hrají okolnosti komunikace. Sondu do všednodenní řeči i námět k sebereflexi nabízí studie Jany Hoffmannové o „nepřítomném popisu“. Lingvistika je přitom jen jedním z oborů zastoupených v této publikaci: nad společným tématem se sešli zástupci nejrůznějších disciplín a teorií – analytické filozofie a teorie fikcionality, lingvistiky a literární historie, teorie literatury a poetiky, dějin umění a teorie intermediality. Nad tím, do jaké míry je přípustné přenášet komunikační funkce popisu do rozumění světu literárního díla, se z pozice teorie fikčních světů zamýšlí Petr Koťátko. Žádný čtenář patrně nepochybuje o tom, že vyprávění má vždy svého více či méně zřejmého vypravěče. Ovšem zda se popis může chlubit svým „deskriptorem“, je třeba se teprve přesvědčit (v české próze ověřuje Stanislava Fedrová), podobně jako o tom, nakolik se dají popisné formy uplatnit coby nástroj poetiky: ať už historické (jak v interpretaci Gautierova Kapitána Fracasse ukazuje Zdeněk Hrbata) nebo intermediální (temporální principy i náladový půvab básnické ekfráze zkoumá Emma Tornborgová). Vychází v české a anglické jazykové verzi.

Literární výzkum osobnosti Terézie Vansové a její literární, vydavatelské a osvětové činnosti poskytuje fascinující obraz ženy odhodlané, alespoň v rámci svých možností, přispět k blahu mnohých; ženy se silně zakořeněným žebříčkem hodnot, který si nejenom vystavěla, ale během svého života jej také následovala; ženy často osamocené a osamělé, stojící mimo hlavní proud jak literární, tak i politický či ideový, ženy jakožto zástupkyně slovenské inteligence, avšak žijící svůj život v úzkém sepětí s venkovským slovenským lidem. Terézia Vansová si plně uvědomovala funkčnost literární komunikace na lince autor – čtenář – dílo a považovala literaturu za jeden z nástrojů masové komunikace, díky kterému byla schopna ovlivňovat i hodnotový rámec samotného čtenáře.

V predkladanej publikácii autor naznačil teoreticko-metodologický pohyb posledných desaťročí v oblasti teórie tlmočenia a poukázal na kľúčové problémy simultánneho tlmočenia. Odhadom štruktúry procesuálnych aspektov poukázal na fázy a miesta, ktoré spôsobujú študentom tlmočenia najväčšie problémy pri nadobúdaní príslušných tlmočníckych zručností. Ďalším zámerom autora bol výklad postupov a stratégií uľahčujúcich prácu simultánneho tlmočníka a študentom zvládnuť riešenie najčastejších typov problémov. V neposlednej miere je publikácia zameraná aj na implementáciu uvedených stratégií pomocou konkrétnych cvičení, ich logickej nadväznosti a čo najlepšej spolupráce učiteľa a študentov, spolu s návrhom evaluačných mechanizmov a spätnej väzby pre študentov. Pri sledovaní spomínaných cieľov vychádzal autor z teoretických výstupov, praktických skúseností kolegov učiteľov, ako aj z vlastných poznatkov a výsledkov vlastného výskumu.

Knižná publikácia obsahuje diplomatické vydanie dvoch rukopisov karpatskej proveniencie, známych ako rukopisy Štefana Hlinku z Litmanovej na Spiši. Sú pozoruhodným príkladom vlastnej literárnej tvorby, ktorá sa utvorila na pomedzi cirkevnej a svetskej tradície. V textoch litmanovských rukopisov sa pútavo prerozprávajú nielen sujety zo Starého zákona, apokryfy a legendy o Kristovi, Bohorodičke a svätcoch, ale i rozprávkové historky o vzdialených krajinách, napr. o Indii alebo Tibete. Existencia podobných zborníkov poukazuje na záujem dobového čitateľa o poznávanie dejín, reálií života za hranicami známeho sveta a v neposlednom rade je to aj zábavné čítanie.

Zborník s tematickými celkami Slovakistika; Jazykoveda; Literárna veda; Kulturológia; Vedecké informácie prezentuje výsledky vedeckého výskumu tých spoločenskovedných disciplín, ktoré nezahŕňajú ostatné printové média Matice slovenskej (Historický zborník, Slováci v zahraničí). Zverejňuje štúdie, príspevky a významné informácie z výskumu vedeckých pracovníkov jednotlivých ústavov MS a vedeckých pracovísk na Slovensku a v zahraničí.

Článková bibliografie představuje časopis Dialog, který vycházel ve dvou etapách: od dubna 1966 do srpna 1969, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, a v letech 1990–1992, kdy (v letech 1990–1991) periodikum vycházelo pod názvem Severočeský Dialog. Časopis byl od začátku spojen se specifickým regionem severních Čech, resp. s (někdejším) Severočeským krajem. Vedle problematiky devastace životního prostředí, jež výrazně pronikla do obou etap časopisu, byl v oblasti kultury, literatury a umění Dialog v šedesátých letech zaměřen především na reflexi (soudobých) experimentálních tendencí, v devadesátých letech se jeho pozornost obrátila spíše k regionálním tématům a historickým souvislostem. Do širšího kontextu časopis Dialog zasazuje úvodní studie Jakuba Flanderky, která shrnuje počátky a proměny redakce časopisu a způsob, jakým zde byly reflektovány nejrůznější umělecké projevy. Všechna tato témata se odrážejí i v bohaté rejstříkové části publikace.

Vydanie druhého zväzku Vybraných štúdií Ľ. Ďuroviča (prvý – O slovenčine a Slovensku – vyšiel r. 2004) kompletizuje výber najdôležitejších štúdií autora. Ponúka celkový obraz poznávacieho a myšlienkového sveta vynikajúceho slovenského jazykovedca, ktorý bol dlhé desaťročia v bezprostrednom styku so zahraničnou lingvistikou. Štúdie explicitne či implicitne nadhadzujú mnohé otázky a námety, ktoré priam provokujú slavistický výskumne orientovaný intelekt. Najmä metodologicky a reflexívne ladené práce sú nasýtené inšpiratívnymi ideami.

Publikácia prináša komplexne a organicky spracovaný materiál o poetickej tvorbe básnika Jána Stacha v reláciách vytýčenej témy. Obsahuje známe životopisné údaje doplnené faktami s viacerých relevantných zdrojov, ktoré doposiaľ v komplexnom celku takto zaradené či inak spracované neboli. Dopĺňajú tak celostný a prirodzený obraz výnimočného tvorcu, umelca a človeka v kontexte jeho tvorby, ale takisto i v súvzťažnosti so spoločenskými, kultúrnymi či politickými pomermi v čase jeho aktívneho pôsobenia.

Monografie je výsledkem dlouholetého studia problematiky české literatury v časopisech doby národního obrození. Představuje českojazyčný periodický tisk z let 1830–1850 jako v dané době nejvýznamnější prostor pro publikování a recepci krásné literatury. Za pomoci korespondence, vzpomínek a dobové publicistiky rekonstruuje podmínky, za nichž časopisy vycházely (rakouská cenzura, nakladatelé českojazyčných časopisů, autorské honoráře, vliv národní ideologie), a podobu komunikace uvnitř časopisů (redaktor–autor–čtenář). Druhá polovina knihy se zabývá formálními a obsahovými faktory časopiseckého prostředí, které determinovaly publikovanou poezii a krásnou prózu, a podává její charakteristiku (žánry, témata, funkce, původnost a překladovost). Součástí monografie je obsáhlá příloha.

Az SZTE Klasszika-Filológiai és Neolatin Tanszéke, a Tiszántúli Református Egyházkerület Levéltára, valamint az MTA-ELTE Humanizmus Kelet-Közép- Európában Lendület Kutatócsoport és az MTA BTK Irodalomtudományi Intézet szervezésében 2017. december 7-9. között Debrecenben került sor a III. Neolatin Konferenciára. A tanácskozást a két korábbihoz hasonlóan jelentős szakmai érdeklődés övezte, amit az is jelez, hogy a konferencia két és fél napja alatt több mint harminc előadás hangzott el a reformáció és a katolikus megújulás latin nyelvű irodalmának tárgykörében. A kötetben, mely a Convivia Neolatina Hungarica sorozat harmadik darabja, az előadások alapján készült tanulmányok szerkesztett változata olvasható. A konferencia szekcióinak logikáját követve csoportosított tanulmányok több aspektusból vizsgálják a protestáns vagy katolikus szellemiségű latin nyelvű kultúra világát. Olvashatók a kötetben tanulmányok a konfesszionalizálódás történetírásra gyakorolt hatásáról, több tanulmány foglalkozik a latin nyelvű biblikus költészettel, vagy éppen az antik tradíciók továbbélésével a protestáns poézisben. Nem marad említés nélkül Pázmány és a jezsuiták latin nyelvű irodalmi hagyatéka sem, a gazdag anyagot pedig továbbszínesítik a latin nyelven megszólaló egyházkritikának, illetve a heterodox gondolkodásnak szentelt izgalmas tanulmányok. A szerkesztők azzal a reménnyel bocsátják útjára a kötetet, hogy még a 2017-es reformációs emlékév különösen gazdag tudományos termésének ellenére is tud újat mondani és értékes információkkal szolgálni a téma iránt érdeklődő közönségnek.

Kniha sa zameriava na skúmanie inovatívnych kompetencií poetického jazyka vybraných autoriek: L. V.-Gavorníkovej, T. Lehenovej, S. Repar, N. Ružičkovej, K. Kucbelovej a M. Ferenčuhovej. Autor prináša do slovenského diskurzu uchopenie väčšinou prehli adaného (i feministicky podnetného) rozmeru básní autoriek, a teda ukážku iného - aj rodovo poučenejšieho - čítania umeleckých textov.

Průvodce po slavných mystifikacích, jejichž autoři dokonale napálili vydavatele, kritiky i čtenáře. I u nás jsme zaznamenali vlnu zájmu o takzvanou Sokalovu aféru, ve které slavný profesor fyziky na Newyorské univerzitě blamoval redaktory odborného časopisu. Vzpomínáte? S touto „aférou“ a mnoha dalšími nás seznámí reportérka The Times.

Milčák vo svojej poslednej monografii načrtáva možnú typológiu hypostazovaného subjektu. Nejde mu však len o terminologické spresnenie pri narábaní s kategóriou subjektu, ale aj o hľadanie istého hierarchizujúceho systému. Autorova perspektíva vychádza z paradigmatickej opozície súčasnej lyriky, teda z istej tenzie medzi tým, čo sa v lyrike vníma ako tradičné a normatívne, a tým, čo vzniká v súčasnej básnickej produkcii zásluhou ozvláštňujúcich postupov a inovácií. Ůvahy vychádzajú z lektúry básnických textov Rudolfa Juroleka, Evy Luky, Teda Hughesa, Zbigniewa Herberta, Arpáda Tözséra, Ivana Štrpku, Valerija Kupku a iných autorov.