Kniha Zbigniewa Macheja, básnika, polonistu i kultúrneho diplomata, nie je čítaním na jeden dych. Volá nás do spoločenstva, v ktorom sa po špirále znova a znova posúvame do obsahov, ktoré vytvára meniaci sa priestor. A pritom sme si navzájom susedmi, spoločníkmi, kultúrne spriaznenými čitateľmi. Pohľad na individualitu Tranovského a Hviezdoslava osciluje medzi tým, čo sa nachádza v mikrokozme osobnosti a tým, čo sa tvorí v spoločnom kultúrnom priestore kolektívu. Machej nás pozýva k čitateľstvu ako vnútornému spoločenstvu. A to je v dnešnej dobe vzácne posolstvo. Timotea Vráblová Starých majstrov a klasikov je potrebné čítať z novej perspektívy a objavovať v nich aktuálne hodnoty, univerzálne problémy. Musel som prežiť niekoľko rokov v Bratislave, aby som objavil Tranoscia, ktorý sa narodil a vyrástol v sliezskom Tešíne, kde teraz bývam. A musel som zájsť na Oravu, aby som zistil, že Hviezdoslav používal niektoré slová, ktoré používala aj moja babička na tešínskom vidieku. Aj preto sú mi Tranoscius a Hviezdoslav blízki a pokúšam są ich pochopiť. Zbigniew Machej

Kapitoly z české gramatiky jsou souborem detailních pojednání o podstatných gramatických jevech češtiny v širokém záběru od formálního tvarosloví až po strukturaci textů. Svým charakterem tak publikace osciluje mezi tematickým sborníkem a neúplnou gramatikou. Kniha, na níž spolupracovalo dvacet českých i zahraničních autorů, je rozvržena do tří hlavních oddílů: morfologie slova, syntax věty a syntax textu. Je určena nejen odborníkům – lingvistům a bohemistům –, ale i redaktorům, překladatelům a publicistům, pro něž je český jazyk základním pracovním nástrojem, o který se aktivně zajímají.

Jakým způsobem se odrážela komunistická totalita v science fiction osmdesátých let? Jak viděli sami sebe básníci za první republiky? A jak vypadal typický vypravěč v legionářských románech? O tomto i o dalších podobných tématech píší na stránkách knihy Cestami Mnémosyné doktorandi Fakulty filozofické Univerzity Pardubice pod vedením historika Antonína K. K. Kudláče. Hledání osobní i kolektivní identity skrze paměť patří dnes k plodným námětům, kterým se věnují historikové kultury, a právě tímto směrem míří také bádání autorů knihy.

Autorka a docentka na katedře pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity se v odborné studii věnuje významu literární výchovy a čtenářství pro lidský život v dnešním přetechnizovaném světě. Zabývá se hledáním nových možností, jak působit na čtenářství především dětí a mládeže, neboť právě u těchto věkových kategorií jsou momenty setkávání s knihou a nad knihami rozhodující. Literární výchova ve volném čase může přispívat ke komplexnímu rozvoji osobnosti a být chápána jako jedna z cest celoživotního vzdělávání. Kniha je doplněna o příklady výukových metod a forem práce v literární výchově ve volném čase. V závěru je obsáhlá bibliografická příloha k danému tématu.

Jak vrátit literatuře vysoké postavení v širší společnosti? Jazyk je telefonické vedení k Múzám, telefonním číslem jsou ovšem jejich dary: rytmus, zvukomalebnost a obrazotvornost. Po vyvolení telefonního čísla naslouchají sluhové Múz svým panovnicím a doufají, že porozumějí Pravdě. Múzy dýchají Pravdu a milují Rozkoš a Radost a Lásku. Kde tyto tři zásadní krásy života Charitky schází, tam se Múzy neobjeví, tam Pravda nepřivítá. Literatura trpí tím, že se sama degraduje k prozaickému předávání informací. Literatura bude nesmrtelná, když bude využívat všechny poetické možnosti jazyka. Múzo, Tys jediná a nejkrásnější, / Jsouť všechny sestry Tvé sjednoceny v Tobě! // Za všechno Tobě děkujeme, nejsmeť bez Tebe nic. / Zlíbej a opatruj nás na trnité cestě Tvé, / jež skrývá za každým zákrutem růži Tvé lásky, / Daruj nám rosu z Tvých nesčetných retů / A probuď v nás Tvůj hlas, / Neboť Ty jsi čas všeho / Jak ve bdění, tak i ve snách. // S lící na Tvých ňadrech / Nasloucháme Tvé vůni, / Dýcháme Tvé světlo, / I když zemřeme, navždy.

Cickányugatás, haspókháló, körömpörkölt, ősláp és zsarátnok. Mi köti össze ezeket a szavakat? A magyar nyelv lenyűgöző játékossága és az Anya – nyelv – mester nyelvi-logikai feladatgyűjtemény. A kötet mindenkihez szól, aki szívesen gondolkodik nyelvi fejtörőkön, aki szereti a szokatlan nyelvi és logikai kihívásokat. Az ötletes és szellemes nyelvi fejtörők megoldása egyaránt csiszolja a gyerekek és felnőttek nyelvérzékét. A könyv 9 fejezetbe rendezve 160 feladatsorban, összesen 1470 feladvánnyal teszi próbára az olvasók nyelvi és logikai készségeit. A kötet használói újra és újra rácsodálkozhatnak a magyar nyelvben rejlő csalafintaságokra. A feladatok megoldásához nem szükségesek nyelvtani ismeretek, csak gyors észjárás és jó logikai készség. A kötet végén megtalálható a feladatok megoldása is. A szerzők biztosak benne, hogy könyvük segítségével akár az indokolatlanul száraz nyelvtanórák is színesebbé válhatnak. A könyv szerzői, Galló Ágnes és Mózes Krisztián korábban tanár és tanítvány voltak, mára kollégák, és mindketten a legmagasabb IQ-jú embereket tömörítő Mensa HungarIQa Egyesület tagjai. Galló Ágnes 40 éven át tanított középiskolákban, tartott nyelvi tehetséggondozó szakkört, készített nyelvi feladványokat IQ-tesztekbe. Mózes Krisztián tehetséggondozó pedagógus és nyelvész, 10 éve tart játékos logika tanfolyamokat és pedagógus-továbbképzéseket.

Předkládaná monografie představuje síť textů směřujících od pojetí ruské literatury v dílech dvou zakladatelů slavistiky, zejména literárněhistorické, přes Karamzinovo budování novoruské literatury k podílu cizinců na utváření ruského písemnictví klasického i moderního, jež se týkají jak koryfejů ruské klasiky, jako jsou A. S. Gribojedov, F. M. Dostojevskij, M. Gorkij nebo i dlouho pozapomínaný N. S. Leskov, tak českých pohledů na novější literaturu druhé poloviny 20. století (V. Rasputin, J. Vodolazkin) nebo na působení Rusů či obecněji východních Slovanů v meziválečném Československu (Alfred Bem, Valerij Vilinskij, syn smluvního profesora Masarykovy univerzity Sergije Vilinského) a průhledů na dobu, jež byla ne zcela přesně nazvána obdobím stagnace (period zastoja), neboť i tu se objevovaly zajímavé diskuse s hodnotovými posuny, které často měly na další ruský vývoj klíčový vliv. A potom specifikum české literárněvědné rusistiky (Malá reflexe Jaroslav Burian), včetně Wollmanovy polemiky s Poláky o panslavismu, což v českém případě bývá často a nesprávně spojováno jen s Janem Kollárem. A poté problém terminologie aplikovaný právě na ruskou literaturu a pojednání o univerzalitě ruské literatury a také literární vědy ve spojitostí s její českou recepcí v 19.21. století, včetně různých kontroverzí, jež svazek uzavírá. Jestliže se česko-ruské vztahy dnes znovu dostávají do epicentra pozornosti a jde většinou o věci žhavě aktuální a politické povahy, jež nejsou dostatečně rozkryty a poznány mělo by to být i skromnou výzvou pro českou rusistiku k hlubinnému zkoumání tzv. ruského fenoménu obecně v srovnávacích souvislostech a dalších průnicích genologických, tematologických, ideologických, sociologických, antropologických a filozofických, tedy rámcově areálových. A také by mělo vést k poznání minulosti, jež může být využito i v pohledech na současnost a jež by mělo trvalejší charakter než dojmové a emocionálně laděné exkurzy. Berme tento svazek jako pokus přispět, byť jen malou měrou, k takovému pohledu a poznání.

Soubor Syntax - Semantics Interface je výběrem ze studií Evy Hajičové publikovaných v letech 1973 až 2014 a vychází z teoretického rámce Funkčního generativního popisu, jak jej v šedesátých letech formuloval Petr Sgall a dále rozvíjejí jeho žáci, mezi něž autorka patří. Témata vybraných studií odrážejí vědecký zájem a přínos autorky ve čtyřech okruzích: (i) specifikace závislostních vztahů v hloubkové (významové) závislostní struktuře věty, (ii) aktuální členění věty a jeho vztah k analýze jazykové negace, pojmu presupozice a dalších jazykových jevů, (iii) budování anotačního schématu pro závislostní korpus českých textů využitelného pro ověřování teoretických hypotéz a (iv) analýza diskurzu a s ní spojené vymezení hierarchie prvků souboru znalostí sdíleného mluvčím a posluchačem. Všechny příspěvky kromě jednoho byly původně publikovány anglicky, čímž je dáno i to, že při prezentaci vlastních závěrů autorka brala v úvahu i současný stav výzkumu nejen u nás, ale i v zahraničí.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 19351947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Nové antidialógy sú pokračovaním rozhovorov erudovaného znalca a kritika slovenskej literatúry s jej poprednými protagonistami.

Anna Kratochvílová nazvala své povídání velice výstižně Malé maucta mateřštině. Volně v něm navázala na tradiční okruh českého písemnictví, který se pokoušel vzdávat hold kráse rodného jazyka nejen v rovině osobitého a hodně individualizovaného vyjádření, ale i v schopnosti tlumočit jím i nejsložitější myšlenkové okruhy. Gnómicky sevřený text si bere za koncepční základ kapitolové členění, přičemž každá část je vymezena písmenkem abecedy. Bystrá demonstrátorka jazykových nuancí nezůstává u slovesné sbírky nosných nápadů a podnětů, nebojí se zahrnout do centra svého zájmu jak prvky dejme tomu memoárové, tak různé postupy fabulační, přičemž je udivující, s jak rozdílnými prostředky, způsoby dovede pracovat. Knížka má nemnoho stran, ale každá z nich překvapí spisovatelčiným rozkročením nad světem, jasnozřivostí, láskou k plnému životu nepřeháním, když řeknu, že má moc vyjádřit na malé ploše velké děje i myšlenky

Pozoruhodná monografie navazuje na předcházejíci výsledky výzkumu, které jsou metodologicky napojeny na progresivní trendy současné nitranské literární vědy. Míři do sfér intersemiotických a interdisciplinárních.

Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě je a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové spotřebě je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.

Sborník Žánry a průniky literatury faktu obsahuje příspěvky předních odborníků a teoretiků zabývajících se fenoménem literatury faktu, které byly proneseny na mezinárodní konferenci k tomuto tématu v říjnu roku 2017 v Malé aule Karolina Univerzity Karlovy. Konference byla iniciována Institutem komunikačních studií a žurnalistiky při FSV UK, Univerzitou Karlovou a Klubem autorů literatury faktu. Úkolem nebylo teoreticky definovat žánr literatury faktu, ale nabídnout všem účastníkům široký pohled na pestrou škálu stylů, záměrů i perspektiv vědeckých, uměleckých a zejména faktografických. A ať již se jedná o postoj, který vyvěrá z národní mentality, tradice, vnímání úlohy literatury, publicistiky, vlastní profese či z teoretického zkoumání, pak před autory a odborníky stojí kromě tvůrčí odpovědnosti i důležitá výzva. Opírat se o základy a zásady tohoto žánru, uvádět a bránit pravdu o minulosti i přítomnosti, fakta respektovat, verifikovat a dát jim prostor, aby měla své hodnoty a smysl. Knižní vydání příspěvků svědčí nejen o zajímavém pokusu konfrontovat navzájem pohledy a názory na literaturu faktu, ale i o jejím významu a roli v dnešním světě.

Dvojzväzková publikácia Ako sa rodia a žijú slová I, II. Výber z diela Kláry Buzássyovej vyšla pri príležitosti životného jubilea tejto významnej slovenskej jazykovedkyne. Jadro práce tvoria tri tematické bloky, ktoré len v hrubých líniách rámcujú jednotlivé oblasti záujmu K. Buzássyovej. Prvý zväzok obsahuje Predhovor, Editorské poznámky, analytickú štúdiu editoriek Klára Buzássyová v kontexte slovenskej a európskej jazykovedy a prvý tematický blok Význam slova: lexikálna a gramatická sémantika v pohybe so 42 štúdiami. Druhý zväzok zahŕňa zvyšné dva tematické bloky – Tvorba slova: dynamika odvodzovacích procesov a Kultúra slova: sociolingvistický a pragmatickolingvistický pohľad so 43 štúdiami. Niektoré štúdie pôvodne publikované hlavne v zahraničných zborníkoch boli doteraz slovenským čitateľom menej známe a ich zaradením do tohto výberu sa dopĺňajú chýbajúce kamienky v mozaike vedeckej tvorby jubilantky. Výber z diela uzatvára Literatúra a Bibliografia prác Kláry Buzássyovej za roky 1961 – 2018.

Profesor Ján Zambor sa popri pedagogickej a literárnovednej práci venuje aj vlastnej básnickej tvorbe a umeleckému prekladu. V knihe nájdeme všetky oblasti autorovho záujmu. Usiluje sa o čo najkomplexnejšie uchopenie významov a zmyslu diela, venuje sa poézii takých autorov ako Hviezdoslav, Krasko, Válek, Stacho, Mihalkovič, Strážay, J. Buzássy či Andraščík, Laučík, Jurolek, Prokešová a Podracká. Osobitne podnetné sú texty o zvukovom tvarovaní ruskej básne a špecifikách prekladu. Podrobný a nezvyčajne rozsiahly vecný register je do istej miery aj netradičným slovníkom poetiky. Kniha je vhodná pre čitateľov s hlbším záujmom o poéziu a umelecký preklad, ako aj študentov slovenčiny, literárnej vedy a prekladateľstva.

Táto monografia je prínosom pre slovenskú kultúru (translatológiu, literárne vednou teóriou i skúmanie kultúrneho a literárne-spoločenského vývoja). Prof. PhDr. Oldřich Richterek, CSc. Svedčí nielen o opodstatnenosti výskumnej orientácie Ústavu svetovej literatúry SAV na vývoj slovenského myslenia o umeleckom preklade a problematiku prekladovej recepcie inonárodných literatúr, ale aj o systematickej vedeckej práci autorského kolektívu, ktorý pokračuje v rozkrývaní konkrétnych podôb i všeobecných zákonitostí recepčného procesu na materiáli ruskej literatúry. Prof. PhDr. Anton Eliáš, PhD.

Kniha je v polském i českém kontextu vůbec první komplexní monografií věnovanou české hrůzostrašné literatuře. Na téměř pěti stech stránkách mapuje její autor vývoj tohoto žánru v širším kontextu dějin české literatury 19. a 20. století i jeho balancování na pomezí populární a umělecky náročné tvorby, včetně řady přesahů do jiných vědních disciplín, například filozofie či filmové vědy. Předmětem analýzy se staly klíčové texty tzv. literatury hrůzy – od obrozeneckých knížek lidového čtení a tzv. krvavých románů přes vybrané Máchovy, Erbenovy či Sabinovy texty a avantgardní prózy Ladislava Klímy, Josefa Váchala nebo Vítězslava Nezvala až po proměny literární hrůzy ve 20. století (Ladislav Fuks, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Jan Křesadlo aj.) včetně současné literatury (Miloš Urban).

Kniha představuje dvě neznámé, dosud nepublikované řady korespondence tří významných představitelů české kultury. Čerpá výhradně z archivních zdrojů. Dvě třetiny editovaných čísel (133) zaujímá vzájemná korespondence Aloyse Skoumala (37) a Jana Čepa (96). Vzájemná korespondence Aloyse Skoumala s Františkem Halasem obsahuje 47 listů. Spojovacím článkem edice je Aloys Skoumal. Z korespondence jasně vyplývá, že jeho činnost ve třicátých a čtyřicátých letech měla mnohem širší akční rádius, než je zafixovaná představa překladatele. Jeho schopnost iniciovat, pobízet a organizovat působila jak v osobních rovinách, tak v směřování institucí, v nichž působil. Edičně knihu připravila a zevrubnými komentáři opatřila Dagmar Blümlová.

Kniha PROTI aj ZA s podtitulom Kritika sa kritikou opravuje je pendantom knihy Z prelomu storočí, z rozhrania žánrov. Tvorcovia a diela (v) zovretí dobou (2006). Renomovaná kritika ju prijala súhlasne ako žiadúci príklad atraktívnej prezentácie vedy (V. Petrík), respektíve ako užitočné a zároveň príjemné „prechádzky po parku literatúry a jej žánrov“ (J. Bžoch). Zatiaľ čo v prvej knihe diptychu M. Jurčo vychádzal z afirmatívneho postoja k textom, so značnou dávkou empatie a stotožnenia sa s autorským zámerom, v statiach druhej harmonizujúcu atmosféru nahradil ostro polemický tón voči autorom kritických reflexií neodôvodnene a necitlivo ubližujúcich spisovateľom aj ich dielam. Knihy – dvojčence zjednocuje autorský postoj, prýštiaci z presvedčenia, že dobrej kritike je vždy vlastná služba umeniu a úcta k tvorivému subjektu. Takže ak sa v pomenovaní druhej knihy diptychu pritíchnuto ohláša súladná ozvennosť s kritickým postojom Alexandra Matušku, známym z knihy Pre aj proti, nie je to náhodné. Spolu s F.X. Šaldom je aj M. Jurčo presvedčený, že kritika sa musí predovšetkým sama kritikou opravovať a následne uzdravovať.

Svazek obsahuje dramatické texty Nanebevstoupení Sašky Krista, Chvála prostopášnosti, Dávno, dávno již tomu, Zrcadlení, Život a dílo skladatele Foltýna. Vychází pro přátele autora a pro příznivce Divadla na Vinohradech k devadesátému výročí založení.

Náš přední rusista Tomáš Glanc (mj. ředitel Ústavu východoevropských studií na FF UK v Praze) se ujal zpracování průřezové, esejisticky psané encyklopedie, která se tentokrát vedle literatury zabývá i dalšími uměleckými obory, a to divadlem, filmem, ale především výtvarným uměním. Jednotlivé statě jsou věnovány autorům, skupinám, směrům, významným periodikům a podobně.

Obsiahla monografia významného jazykovedca sa sústreďuje na systematický výklad slovosledu podmieneného výstavbou syntagmy ako jednej zo základných stavebných jednotiek vety. Vychádza z gramatickej a lexikálnosémantickej spájateľnosti slova ako elementárnej významovo - výrazovej jednotky jazyka, schopnej vstupovať do syntagmatických vzťahov a sleduje, ako sa poradie slov jestvujúce už v izolovanom nevetnom spojení slov premieta do obligatórneho základného alebo zvyčajného slovosledu v syntagme a vo vete, ako aj v konkrétnej realizácii vety v jazykovom prejave. Práca o syntagmatickom slovoslede je prvá svojho druhu v slovenskej slovanskej jazykovede. Dielo je určené vedeckým pracovníkom slovakistom aj slavistom, ale aj jazykovedcom z iných odborov, doktorandom a univerzitným študentom filologických odborov, ako aj učiteľom slovenského jazyka, redaktorom, prekladateľom a všetkým záujemcom o spisovnú slovenčinu a jej kultúru.

Náuka o vlastných menách je jazykovedná disciplína, ktorá má v jazykovede relatívne samostatné postavenie, predovšetkým vzhľadom na svoj špecifický obsah, prejavujúci sa výrazne aj na formálnej stránke (Blanár). R. Šrámek uvádza, že filologická orientácia onomastiky od pol. 19. storočia bola spočiatku v súlade s pozitivistickou jazykovedou orientovaná silno komparatisticky a etymologicky, až po jej začlenení do jazykovedy v 50. - 70. rokoch 20. storočia sa začala etablovať ako komplexná disciplína. Súčasná (moderná) onomastika, na ktorej rozvoji ako samostatnej jazykovednej disciplíny má veľký podiel, uznaný i v zahraničí (napr. Šrámek), aj slovenská teoretická onomastika (reprezentovaná najmä V. Blanárom), sa orientuje na analýzu jazykovej, ale aj mimojazykovej stránky vlastného mena a jeho fungovaniu v určitej spoločnosti.[1] Začiatky slovenskej onomastiky sú spojené so založením Slovenskej onomastickej komisie V. Blanárom 8. decembra v roku 1964, ktorý sa stal aj jej prvým predsedom (Blanár). So založením tejto Komisie a začiatkom jej organizačnej činnosti je úzko spätý plánovaný onomastický výskum na Slovensku (zber onymického materiálu, zakladanie kartoték, spracúvanie konkrétnej onomastickej tematiky formou monografických prác). Onomastické vedecké bádanie na Slovensku nestagnuje, ale práve naopak, prebúdza a motivuje k novým heuristickým onomastickým výskumom okrem jazykovedcov aj študentov, ktorí si onomastickú problematiku volia často ako tému svojich diplomových, rigoróznych či dizertačných prác. Takéto typy prác často zaraďujú jazykovedné, zemepisné, historické, etnické, ale aj ostatné vzdelávanie pod spoločnú „strechu“ regionálneho výskumu a s ním súvisiaceho regionalizmu, ktorý sa už pevne etabloval v učebných osnovách najmä základných škôl.

V každém vyprávění se ve větší či menší míře objevuje to, co literární teorie tradičně označuje místy nedourčenosti, prázdnými místy nebo mezerami. Čtenář na ně reaguje různě: domýšlí nevyřčené, formuluje hypotézy, zapojuje své literární i kulturní znalosti, reaguje ale také emocionálně a tělesně. Nadto může být vystaven zkušenosti prázdna, nejistoty, nevědění. Kniha reflektuje tyto problémy na pozadí dějin teorie literatury, od klasických konceptů přechází k aktuálním výzkumům kognitivní vědy druhé generace, věnuje se však i konceptům, které vyplňování mezer dávají do souvislosti s etikou. V závěrečné kapitole nahlíží autor na mezery ještě z jiného úhlu: prožitek nevědění představuje jako zkušenost otřesu samozřejmostí smyslu či jako vstup na půdu patočkovské vykloněnosti do noci, prostřednictvím níž se svět může čtenáři připomenout jako místo, kde se děje dar zjevování.

Kniha komplexně a fundovaně představuje jednu z nejvýraznějších kulturních událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století anketu o nejzajímavější knihu pořádanou pravidelně v letech 19281941 a 19461949 deníkem Lidové noviny. Každoročně v ní odpovídali reprezentanti mnoha nejrůznějších oborů (politici, spisovatelé, divadelní a filmoví herci, majitelé významných podniků, veřejní činitelé, vědci, profesoři atd.); před očima tak vyvstává obraz intelektuálního života v Československu. Publikaci uvádí literárněhistorická studie Lukáše Holečka, která zasazuje anketu do širšího dobového kontextu, shrnuje její historii, skladbu respondentů, reflektuje její proměny v čase a všímá si významných kritických ohlasů s ohledem na kulturně-politické souvislosti. Edici anketních odpovědí z let 19281947 doprovázejí stručné přehledy k jednotlivým ročníkům, bibliografie a kompletní jmenné rejstříky anket z let 19281941 a 19461949.

Kniha představuje ucelenou analýzu a následnou syntézu popisů genitivu adnominálního od staré češtiny až po současnost, komparaci oněch období a poukazuje na důležité shody a rozdíly oproti starším fázím českého jazyka. Přináší i sondu do nářečních podob genitivu adnominálního, dále poukazuje na nemalý vliv cizích jazyků na formování dnešní podoby různých podtypů genitivu adnominálního. Práce deklaruje, že sémantické klasifikace genitivu adnominálního jsou spíše pomocné a vhodné zejména pro didaktické účely, a argumentuje pro to, že je třeba zásadní pozornost upřít k syntaktickým analýzám a na nich založeným klasifikacím.

Monografia reflektuje špecifickú líniu literárnej moderny, ktorej centrom sa stáva rozporuplné bytie moderného subjektu, pociťujúceho určitý deficit. O tom, že problematika existencie v ohrození je večne živou témou, vypovedá jej opätovné umelecké sprítomňovanie najmä v momentoch, keď všeobecná nespokojnosť a nedôvera v akékoľvek spoločenské štruktúry vedie k prehodnocovaniu hodnôt, destabilizácii a následne k fragmentarizácii spoločnosti. Prirodzeným dôsledkom daného stavu je psychická izolácia – obrátenie perspektívy smerom dovnútra. Vzťah medzi subjektom a spoločnosťou sa transformuje do podoby konfliktu odohrávajúceho sa v oblasti ľudskej psychiky. Ak prežívanie situácií existenčnej povahy vedie k hlbokej sebaanalýze, potom aj za procesom tvorivej činnosti možno identifikovať autentickú skúsenosť, ktorá stojí za vznikom literárneho diela javiaceho sa ako umenie mentálnych obrazov. Vzhľadom na opakujúce sa ruptúry v dejinnom vývoji a ich dôsledky na psychické prežívanie indivídua je nevyhnutné odkrývať výpovednú hodnotu práve tých diel, ktoré vznikajú ako artefakty – svedectvá doby a individuálnej životnej skúsenosti. Prítomnosť symptómov literárnej moderny v konkrétnych autorských poetikách totiž dokazuje, že osud jedného indivídua je zároveň osudom celej generácie poznačenej dobou.

Publikace Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře přináší mnoho nových poznatků zejména z oblasti autorovy inspirace francouzskou literaturou, ale také z jeho života. Široké téma jsme zúžili na několik okruhů, a to na Zeyerovy cesty do Francie, kontakty s tamějšími umělci, četbu francouzské literatury a francouzské genetické prameny jeho děl. V první kapitole se soustředíme na Zeyerův pobyt v Paříži v roce 1889-1890 s cestami do Bretaně a Pikardie. Vycházíme přitom z jeho korespondence a z literatury o Zdence Braunerové, která Zeyerovi většinu pařížských kontaktů zprostředkovala. Dále se věnujeme francouzským inspiračním zdrojům Zeyerova díla. Podstatná je pro nás otázka, jaký typ a jaká míra ovlivnění francouzskými prameny se v jeho dílech projevuje. Druhá kapitola, periodizovaná na tři období, přináší široký přehled Zeyerových textů ovlivněných francouzskou literaturou. Ve třetí kapitole zkoumáme více do hloubky a podrobně analyzujeme tři díla (Román o věrném přátelství Amise a Amila, Kristina zázračná a Zahrada mariánská). Ukazujeme zde rovněž, jak Zeyer postupně přechází od parnasismu k secesi různého typu. Tento vývoj potvrzují také paralely s francouzským a okrajově též německým a anglickým výtvarným uměním a hudbou.