„Až umřu, kluci,“ říkám svým synům, „chci, abyste věděli, že jsem byla šťastná, protože já dovedla být šťastná za všech okolností.“ Úspěšná herečka a ještě úspěšnější spisovatelka Ivanka Devátá se po letech odhodlala k sepsání autobiografie, které se tak dlouho bránila. I když její život nebyl vždycky šťastný, i když i ji potkávaly problémy, zrady a zklamání, i když i jí bylo často spíš do breku než

Stanley (původně Standa) Horn odjel po vysoké škole na studijní pobyt do USA, kde se mu podařilo proniknout mezi společenskou smetánku. Nudný stereotyp života ve zlaté kleci ho pomalu udolával, dokud se nevydal na sraz spolužáků do rodného maloměsta uprostřed Moravy. Tam zažil dobrodružství, díky němuž se o něj začali zajímat všelijací tajemní lidé, kteří ho přinutili dělat i věci, na které by předtím

Pečuj o sebe, zkrášluj se a hubni na míry, při nichž při jakémkoliv ohybu těla nebude vidět ani kousek špekůneb nikdy nevíš, kdy si budeš muset vydělávat jako prostitutka.

Když jedna životní cesta končí, druhá začíná. Ale co když ta první tak úplně neskončila? Příběh plný otázek, napětí, záhad a vzrušení. Beáta má zvláštní dar, hraničící s lidským chápáním. Fakt, že je díky němu schopna pomáhat druhým lidem, považuje za poslání, podřizuje tomu všechno. I na úkor svého osobního života. Po smrti manžela se pomalu vrací do zajetých kolejí, stará se o malou dceru a v hloubi

V druhém dílu trilogie (Svatby v domě, Vita Nuova, Proluky), který se odehrává v 50. letech 20. století, hrají hlavní roli Hrabalovi přátelé, například grafik Vladimír Boudník, jejich tvorba a milostné eskapády. Vypravěčem příběhů je Hrabalova manželka Eliška.

Blanka Solařová-Calibaba učí řadu let na americké základní škole ve Spojených arabských emirátech. Z pohledu Evropana je to zvláštní škola. Ředitelské důtky tu nedostávají žáci, ale učitelé, kteří sem přijeli z poloviny světa, aby přežívali díky vhodné kombinaci snaživosti, rezignace, psychofarmak a alkoholu. Rodiče strkají služky pod stůl, aby dětem (většinou špatně) napovídaly a ředitel umanutě rozesílá

Zpustlí synové, nezdárné dcery, chamtivost, zkaženost ... To je příběh Reynoka, který s poťouchlostí, vygradovanou až do krutosti, servíruje pravdu o malosti popisovaného světa. Nejde o žádného neškodného vtipálka. Jeho život plný psychologických her, zvrhlých událostí a šílených sexuálních hrátek... za všechno tvrdě zaplatí. Frustrující boj Reynoka se sebou samým zasazený do provinčních kulis, zhmotňují

Igor je bez práce a bez vize. Jediný pevný bod jeho života tvoří pravidelné návštěvy bratra v psychiatrické léčebně. Po večerech vysedává v baru, kam chodí i jeho sousedka Zuza. Ta jedné noci zemře ve svém bytě a Igyho vratký život se začne ještě víc komplikovat. Nevyjasněné úmrtí spouští koloběh vzpomínek a traumat. Kdo ve skutečnosti může za Zuzinu smrt a kdo je krásná dívka z tramvaje, kterou by

Vinařský deník je druhým literárním počinem Daniela Jahna po jeho debutovém románu Naivní sezóna (Dauphin 2017). Nová próza beletristickou formou deníkových zápisů mapuje vinařské práce v průběhu jednoho roku, tedy pěstování vinné révy a výrobu vína. Text je pojat v odlehčeném stylu Betty MacDonaldové, tedy jak se to dělat má, i jak se to dělat nemá, co všechno se při této práci může přihodit a pokazit,

Pětice mužů se vydává potokem na lov pstruhů, jako to dělávali v dětství, aniž tuší, že se při tom dotknou čehosi posvátného. Zatímco na ně paní smrtka líčí a příroda vychýlená z rovnováhy na ves sesílá jednu pohromu za druhou, je čtenář vtažen do osudů hlavních protagonistů protkaných nejen milostnými příběhy, ale také humornými příhodami a bujarými slavnostmi středočeského venkova. Kniha o lásce

Nejsem a nikdy nebudu Tom Cruise... Já jsem Mára, Docent ze sportovního baru, jednooký král mezi slepými, hvězda v kruhu ztracených, říká jedna z postav této knížky. Není v tom sama; Reinera nepřitahuje exotika extrémů, svět jeho povídek ukazuje takříkajíc ke střednímu proudu, kde nás chtě nechtě pluje (či se stébla chytá) nejvíc, kde žijeme své příběhy ve vlastní šťávě: Může za to matka, otec nebo

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš párům za protektorátu, a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy

Hedvika se vrací do poválečného Československa po sedmi letech, které prožila v Londýně a ve vojenské službě v Africe. Z trosek se snaží znovu vystavět svůj někdejší život, postupně však zjišťuje, že jednotlivé dílky se poztrácely a nic už není jako dřív. Hrůzy války a léta odloučení ji s manželem odcizily, a do cesty jí navíc vkročil jiný muž. Hedvika mezitím bezmocně pozoruje, jak v její vlasti jednu

V době, kdy jsem měl „Bublinový svět“ téměř dopsaný a kochal se myšlenkou, jak stěžejní pravdy o světě jsem odhalil, dostala se mi do ruky řeč Miloše Formana, kterou přednesl při příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti na pražské AMU v roce 1998. Po jejím přečtení mé nadšení poněkud ochladlo, začal jsem se obávat, aby moje verze pravdy nenudila, bál jsem se osobního a finančního neúspěchu. Forman

Josef Volf, milovník života a češtiny, o své třetí knížce mikropovídek říká: Cílem bylo potěšení ze psaní, udělat někomu trošičku radost, pohladit dušičku… A to se mu daří. I po sedmdesátce se kolem sebe i na své bohaté vzpomínky dívá klukovskýma očima, poněkud rošťácky, se smyslem pro humor i sebeironii, okouzleně a laskavě. V jedné z povídek malý zloděj z třešně u silnice sleduje nejprve prestižní

Tři povídky z pera Vlasty Pittnerové mají společné téma. Vlasta Pittnerová, jedna z nejčtenějších autorek Vysočiny, ve svých povídkách ukazuje na osudech lidí šťastný i nešťastný život na venkově i malém městě. Její povídky z přelomu 19. a 20. století se z povahového hlediska hrdinů moc neliší od dnešní doby.

Jak vyrobit pacienta Knižní výběr z článků a úvah MUDr. Jana Hnízdila lze vřele doporučit všem, kteří si považují zdraví vlastního i zdraví společnosti a jsou ochotni pro ně něco udělat. Mohou si být jisti, že je četba nejen poučí, nýbrž i povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar psát přístupně a srozumitelně a navíc i s vtipem, elegancí a humorem, ať už je řeč o záludnostech úzce odborných, nebo

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 až 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají.

Srdce se jí rozbušilo, pulzovalo vyzáblým, vyhladovělým tělem až do mozku, třásly se jí ruce, musela pevně držet papír, musela ten nával radosti rozdýchat, aby dokázala vůbec číst. V dopisu stálo, že ji dlouho hledá, že na Evu čeká v Praze, že u své profesorky najde svůj domov, aby se přihlásila hned, jakmile to půjde? Začala rychle číst znovu, od začátku, „Drahá Evičko, hledám Tě už několik měsíců…“