Teoretik Karel Teige ve dvacátých letech minulého století použil slovní metaforu divadlo ulice pro pulzující, dynamický vizuálně-akustický děj, který se tou dobou odehrával v centrech větších měst. Měl tím na mysli nejen všudypřítomný dopravní lomoz a ruch, ale i novou urbánní ikonografii, kterou tvořily vývěsní štíty, portály obchodů, osvětlené výkladní skříně, fasádní velkoplošná reklama a blikající neony. Výkladní skříně s rafinovaně aranžovaným zbožím neušly pozornosti surrealistů, kteří obdivovali jejich absurdní a vynalézavé sestavy, světelné iluminace byly blízké experimentům konstruktivistů, reklamy a nápisy vycházely z moderní typografie a osvědčených postupů, jak získat pozornost kolemjdoucích a flanérů.Pro pochopení meziválečného modernismu představuje ono pomíjivé divadlo ulice klíčové téma, přesto se tato oblast nestala nikterak rozšířeným námětem pro odborné studie. Tato kniha se snaží najít průsečík mezi obchodem a uměním, mezi nízkým a vysokým, mezi popkulturou, komerční propagací a nezávislou tvorbou. Publikace obsahuje pět odborných studií, které reklamní praktiky prezentují v kontextu výtvarného umění, architektury, fotografie, filmu a nových technologií spjatých s elektrifikací měst. Místně a časově se studie soustřeďují na rámec Československa vymezený lety 1918-1938 s výběrovými odkazy na evropské relace. Textovou část doplňuje bohatá obrazová dokumentace vycházející z rešerší dobových periodik, archivů, soukromých i veřejných sbírek. Jako určitý anachronický prvek je do knižního bloku vsazen na průsvitném papíře soubor dvaceti kreseb Evy Koťátkové, který rozvíjí zkoumané téma na hranici mezi pragmatismem obchodu a křečovitou krásou surrealismu. Grafika Adéla Svobodová. Kniha vychází s podporou Grantové agentury ČR v česko-anglické jazykové mutaci.

Divadelno-vedná a literárna monografia poprednej slovenskej shakespearologičky Jany Bžochovej-Wild sa zameriava na Shakespearovu poslednú hru Búrka. Prvá časť publikácie sleduje historické súvislosti hry a jej neoklasickú a romantickú recepciu, druhú časť tvorí výklad niektorých pozoruhodných alegorických interpretácií Búrky. Súbor analytických štúdií sa zameriava na niektoré fenomény Shakespearovej a alžbetínskej dramatiky a ich reflexiu v Búrke.

Zbierka súčasných ruských hier nadväzuje na pôvodné prekladové publikácie Nemecká dráma, Maďarská dráma a Srbská dráma, ktoré vyšli v edícii Divadelného ústavu Bratislava Nová dráma / New Drama, v rámci medzinárodného projektu Európska dielňa prekladu. Výber z vynikajúcich textov súčasných ruských autorov v preklade Evy Maliti-Fraňovej a Romany Maliti dopĺňa štúdia renomovaného divadelného kritika a publicistu, redaktora The Moscow Times Johna Freedmana. Publikácia prináša výnimočné dramatické texty najvýznamnejších predstaviteľov mladej súčasnej drámy. Reprezentatívny výber je tematicky a žánrovo pestrý – od monológu masového vraha (Júl), cez drsný obraz života mladých ľudí v provinčnom meste (Poďme, čaká nás auto), mierne ironický, ale aj dojímavý pohľad na dokonalé celebrity mediálneho sveta (Letí), originálnu konfrontáciu súčasnosti s mytologickým príbehom (Kuchyňa) až po emocionálne silnú hru o komplikovanom vzťahu dcéry a matky v podobe takmer filmového scenára (Vĺčik). Ruská klasická, ale aj moderná súčasná dráma slovenských divadelníkov stále inšpiruje a fascinuje, je teda pravdepodobné, že sa i tieto hry dostanú na repertoár slovenských divadiel.

Prvý výber súčasnej srbskej drámy v slovenskom preklade prináša divadelné hry Biljany Srbljanović (Kobylky), Mileny Marković (Koľajnice), Maje Pelević (Pomarančová kôra) a Mileny Bogavac (Drahý tata) v preklade Vladislavy Fekete a Nebojšu Romčevića (Caroline Nojberová) v preklade Maje Hriešik – generácie srbských dramatikov, ktorých považujú v Srbsku i v zahraničí za výnimočné talenty domácej a európskej drámy. Zbierku hier dopĺňa štúdia renomovaného srbského teatrológa Ivana Medenicu v preklade Vladislavy Fekete.

Ukončením niekoľkoročnej práce kolektívu renomovaných slovenských teoretikov a historikov v oblasti divadla pod vedením Vladimíra Štefka sú dlho očakávané Dejiny slovenského divadla Divadelného ústavu. Prvý zväzok, Dejiny slovenského divadla I., poskytuje koncentrovaný a prehľadný obraz o vývinových tendenciách slovenskej divadelnej tvorby na profesionálnych javiskách do roku 1948, zachytený na primerane charakterizovanom spoločenskom pozadí a v dejinných súvislostiach. Druhý zväzok, Dejiny slovenského divadla II., nadväzuje na prvý divadelnými udalosťami prelomového roku 1948 a pokračuje do roku 2000. Dejiny slovenského divadla I. a II. majú ambíciu byť komplexným a syntetizujúcim dielom. Ani do objemných dvoch kníh dejín slovenského divadelníctva však nebolo možné vtesnať všetky udalosti, osoby a osobnosti či divadlá rovnakým dielom, všetky premiéry, festivaly. Ide preto o výber toho najpodstatnejšieho v ére slovenského profesionálneho divadla.

Jeden z najváženejších divadelných režisérov Peter Brook sa v Kvalite milosti zamýšľa nad pozoruhodnou škálou shakespearovských tém. V podobe tejto zbierky esejí dostávame od najväčšieho súčasného shakespearovského režiséra neoceniteľný darček. Jeho inscenácie navždy zmenili náš pohľad na také rôznorodé hry, akými sú Oko za oko, Kráľ Lear, Titus Andronicus či Sen svätojánskej noci. Práve o nich a aj omnohých ďalších sa dočítate vovnútri. V zbierke esejí – všetky okrem jednej sa k čitateľom dostávajú po prvý raz - polemizuje Peter Brook napríklad nad otázkami, kto v skutočnosti stojí za autorstvom Shakesperových hier, prečo Shakespeare ostane vždy nadčasový a ako by mali herci pristupovať k Shakespearovým veršom. Vracia sa zároveň k hrám, ktoré patria medzi jeho výnimočné inscenačné počiny – Kráľ Lear, Titus Andronicus a, samozrejme, aj Sen noci svätojánskej. Táto útla, no veľmi dôvtipne napísaná knika ponúka poučný a provokatívny pohľad na vzťah tohto veľkého režiséra k najvýznamnejšiemu dramatikovi všetkých čias. Peter Brook je celosvetovo známym divadelným režisérom. Medzi jeho najväčšie úspechy patrí Titus Andronicus (1955) s Laurenceom Olivierom v titulnej úlohe, Kráľ Lear (1962) s Paulom Scofieldom a Marat/Sade (1964) či Sen noci svätojánskej(1970), obe uvedené na javisku v Royal Shakespeare Company. Neskôr pôsobil v Paríži, kde založil Medzinárodné stredisko divadelnej činnosti (Centre International de Créations Théâtrales) v divadle Bouffes du Nord a realizoval množtsvo inscenačných počinov, ktoré posúvali hranice divadla - ako napríklad Vtáci (1976), Ik (1975), Mahábhárata (1985) a Tragédia Hamleta (2000). Medzi jeho filmy patria Pán múch (1963), Kráľ Lear (1970) a Mahábhárata (1989). Je autorom niekoľkých kníh, ktoré si získali veľký ohlas - medzi inými Prázdny priestor (1968).

Z anglického originálu preložila Zuzana Vajdičková. Najnovšia kniha režiséra Petra Brooka vychádza v slovenskom jazyku krátko po originálnom vydaní. Už roky sa zamýšľam nad tým záhadným vzťahom medzi slovom a jeho skutočným významom. Slová sú často nevyhnutné. Slová, ako stoličky a stoly, nám umožňujú pohybovať sa v každodennom svete. Príliš ľahko sa však slovo dostáva do popredia. Podstatný je význam. Už ticho má význam, význam, ktorý sa domáha uznania vo svete premenlivých foriem a zvukov. Lenivo sme si zvykli zovšeobecňovať. Teraz uvidíme, že presne tak, ako v atóme, keď ho roztvoríme a nájdeme celé univerzum, tak aj keď sa pristavíme pri nejakej vete, zistíme, že každé jej slovo a každá jej slabika zakaždým rezonujú inak. Peter Brook Hĺbavá a veľmi osobná kniha divadelného majstra Petra Brooka, ktorého noviny Independent označili za nášho najväčšieho žijúceho divadelného režiséra. V Čo mám na jazyku sa Brook podmanivo, hravo a múdro zaoberá témami, ako sú jemné, no významné rozdiely medzi francúzštinou a angličtinou a početné roviny, z ktorých možno vnímať Shakespearovu tvorbu. Brook sa tu vracia aj k svojej zásadnej idei prázdneho priestoru a uvažuje o tom, ako sa zmenilo divadlo a svet v priebehu jeho dlhej a význačnej kariéry. Pretkaná intímnymi a výstižnými historkami z Brookovho života, kniha Čo mám na jazyku je neveľkým, zato osviežujúcim darom od jedného z najväčších umelcov našej doby. Chvála na Brookovu Kvalitu milosti: úvahy o Shakespearovi: Skvostná... pútavá... Táto krátka, skromná a skvelá kniha oživuje lepšie ako mnohé veľkolepé zväzky čitateľovo nadšenie pre tieto hry a divákov úžas nad pozoruhodnými a rozmanitými dojmami ukrytými v prvom fóliu. Patrí do povinného čítania... Guardian Vo svojich duchaplných úvahách obsahuje esenciu všetkého, čo sa Peter Brook za svoj život naučil. Wall Street Journal

V pořadí již třetí sborník ukázek prací studentů katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU je mnohočetnou pozvánkou ke společnému snění o budoucích filmech. Tyto fragmenty snů však již mají svůj řád, jsou pokusem o jejich výklad, jsou již dovedně a poučeně psány jazykem srozumitelným nejen zasvěcencům z řad filmařů, ale i všem, kteří se zajímají o proces, který předchází vzniku filmového díla. Sborník, stejně jako jeho dvě předcházející podoby, byl vytvořen výhradně společnými silami studentů, jejich společnou synergií, která tak vlastně předjímá a naplňuje společnou snahu filmařů zachytit představy o filmu a jeho pomíjivost zafixovat v čase. Návod. Plán. Skica. To všechno může být scénář. Něco, co jednou rukou sahá po literatuře, druhou po filmovém obrazu a touží být obojím. To vše do chvíle, než se scénáře ujme režisér. Studenti Katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU napíšou každoročně desítky scénářů, ale jen málokdy se divákovi filmů naskytne možnost do těchto plánů nahlédnout. Třetí vydání sborníku KSD vám tyto texty mladých a talentovaných autorů přináší. Publikace tentokrát mapuje školní roky 2015/2016 a 2016/2017. Pojďte se přesvědčit, že i film je stavba, která nevzniká ze vzduchoprázdna.

Kniha předního českého divadelního teoretika a historika Jana Císaře je reflexí současné inscenační praxe včetně proměn, které divadlo prodělalo v posledních desetiletích. Kniha představuje fundovaný a zároveň čtenářsky přístupný teoretický výklad o současném postavení divadla, včleněný do historického a filozofického kontextu a doplněný celou řadou příkladů z konkrétních inscenací. Jan Císař zkoumá klíčové kategorie divadelní teorie, jakými jsou divadelní prostor, situace, či znak. Zabývá se také aktuální otázkou vztahu divadla k ostatním druhům médií a problematikou jejich možné konkurence. K původnímu vydání (ISV, 2000) Jan Císař dopsal novou kapitolu Po patnácti letech věnovanou mimo jiné současným tendencím v divadle a kniha je vybavena nově i seznamem inscenací, o nichž Jan Císař v knize hovoří. Kniha je určena zejména studentům divadelních oborů a zaujme jistě také kritiky a teoretiky, kterým nabízí četné podněty k tomu, jak číst současné divadlo. Zároveň má co nabídnout i tvůrcům hledajícím nové podněty pro svá díla.

Hra - dialog inkvizitora, strážce čistoty víry, a řeholnice Terezie z Ávily (1515–1582).

A hercegnő naplója szellemes, provokatív, őszinte, intelligens és szókimondó. Épp olyan, mint szerzője volt, a napló megszületésekor mindössze 19 éves Carrie Fisher. A színésznő emlékei rendezgetése közben, régi újsághalmok között bukkant rá saját, kézzel írott naplójára, és szembesült egykori tinédzser önmagával, azzal, hogy milyen is volt megélnie a Csillagok háborújának forgatását vagy éppen hosszúra nyúlt egyéjszakás kalandját színésztársával, Harrison Forddal. A hercegnő naplója ezekről az intimitásokról is beszámol, igazán egyedivé azonban az időutazás teszi: az idősebb Carrie Fisher találkozása a 19 évessel. A könyvben a hatvanéves színésznő emlékei a stábról, a forgatásról, a szerelemről, a sikerről vagy éppen a függőségekről izgalmasan keverednek, vetülnek a kézzel írott napló szövegeire. Utóbbiakból egy sokkal naivabb, sebezhetőbb nő képe rajzolódik ki, akiben azonban csírájában ott van már az excentrikus, vicces, intelligens, nagydumás Carrie Fisher is. Utolsó kötete ékes bizonyíték rá, hogy nem csupán egy hollywoodi szupersztárt, generációk ikonját, de egy kiváló írót is elveszítettünk a személyében.

Původ německé truchlohry (tiskem 1928), nejrozsáhlejší souvislý text Waltera Benjamina (1892–1940), podává unikátní výklad barokní jevištní i výtvarné alegorie – a činí tak jazykem plným aluzí, vnitřní dynamiky a neočekávaných obratů, nutících čtenáře nahlédnout hloubku povrchu a umění neumělosti. Walter Benjamin dnes bývá nejčastěji označován za filosofa kultury či teoretika médií; sám se ale možná chápal především jako teolog obrazu a jazyka, teolog, který poznává různá náboženství, ale k žádnému nepatří jednoznačně, a hovoří o božském, ale nekáže je. Vedle nového překladu tohoto klíčového textu moderního myšlení svazek obsahuje také dějová shrnutí hlavních barokních truchloher a medailony autorů, rukopisné materiály a dokumenty k Benjaminově neúspěšné habilitaci, jmenný i věcný rejstřík a reprodukce barokních grafik, na které Benjamin v textu odkazuje.

Nemecké divadlo dosahuje posledných štyridsať rokov nepretržite takmer v každej inscenačnej oblasti úroveň, ktorá je v medzinárodnom meradle výnimočná. Práve tejto prekvitajúcej divadelnej kultúre vďačí Nemecko za pozoruhodne vysoký počet skvelých hercov, režisérov, scénografov a v nedávnych rokoch aj umelcov z oblastí video umenia a filmu. Dominantnou postavou však v týchto rokoch ostáva režisér. V podnetnej a poučnej knihe ponúka uznávaný divadelný historik Marvin Carlson podrobný rozbor umeleckej kariéry, pracovných postupov a najvýznamnejších inscenácií desiatich popredných režisérov tohto dôležitého obdobia nemeckého divadla.

Aristofanes zaujímal kritický pohľad na všedné, opakované stvárňovanie komických scén, ktoré sám odmietal. Hľadal námety, ktorými by sa od iných komikov líšil svojou originalitou a zároveň poukazoval na spoločenské problémy jeho doby. Dlhotrvajúca peloponézska vojna, ktorej zastaveniu nepomáhali ani snahy umiernených politikov o uzavretie dlhodobého mieru, nedala Aristofanovi pri jeho tvorbe pokoja. Negatívny postoj voči vojne sa snažil vnášať do svojich komédií a neschopnosť politikov dohodnúť sa na mieri a udržiavať ho mimoriadne originálnym spôsobom zobrazil vo svojej hre Lysistrata. Ukazuje v nej, že muži zrejme nedokážu žiť v mieri a bez vojny. Čo by ich teda mohlo donútiť uzavrieť mier a skončiť nekonečné obdobie stále sa roznecujúcich bojov? Aristofanes na to prišiel vo svojej komédii – no predsa ženy! Keď sa muži nedokážu dohodnúť a spoločne zložiť zbrane, začnú ženy rozmýšľať, ako by k tomu mužov donútili. Ony predsa majú rovnako silné zbrane ako muži. Ako svoje zbrane ženy použijú počas vojny na mužov, nám Aristofanes ukazuje vo svojej jedinečnej a veľmi obľúbenej Lysistrate. Publikáciu doplna štvrtá časť komplexnej štúdie Miloslava Okála Aristofanes a aténska demokracia, zaoberajúca sa výchovou, filozofiou a náboženstvom.

V knižnej novinke, ktorá prišla na trh v decembri 2014 autor kriticky v rôznych diskurzných podobách približuje čitateľovi problémy opery na Slovensku v historickom kontexte, pričom si nenárokuje obsiahnuť problém vo svojej komplexnosti. Historiografické kapitoly striedajú kapitoly analytické a tie zas state beletristické. Venuje sa reflexii historigrafie, viacnásobným „začiatkom“ operného divadelníctva v Prešporku/Bratislave, skutočným začiatkom tvorby v opere SND, neutíchajúcim polemikám ohľadom postáv Básnika a Dvojníka v Krútňave, opernodramaturgickému zjavu zvaný Juraj Beneš a vnímaniu divadelného predstavenia ako komplexného hudobnodivadelného vnemu. Čo kapitoly spája, je večný problém mýtizácie, dešifrovateľnosť mýtu ako problém interakcie zložiek divadla a recepcie – a to nie len v zmysle klasickej interakcie divák, tvorca, interpret – ale vo viacerých významoch a prepojeniach, nevynímajúc ani polemickú komunikáciu teatrologických diskurzov so živou divadelnou praxou. Tieto problémy sa v kapitolách tematizujú, objavujú ako leitmotiv, ako spoločný menovateľ spájajúci rôznorodé literárne prejavy. Tento druh polemickej reflexie zapĺňa prázdne miesta v našej odbornej literatúre a prispieva k „rozbíjaniu“ klišéovitého obrazu našej opernej histórie a súčasnosti.

Divadelné hry slávnej slovenskej spisovateľky, ktorých uvedenie - už od osemdesiatych rokov 20. storočia - vždy sprevádzal veľký záujem. A aj inscenovanie spĺňalo očakávania verejnosti i divadelníkov. Hneď Salome v interpretácii Jany Bittnerovej patrila k vrcholom vtedajšej divadelnej sezóny. Dnes je Jana Juráňová uznávaná autorka a (nielen) ako spoluzakladateľka Aspektu patrí k známym osobnostiam Slovenska, ktorých meno je spojený s podstatnými a dôležitými občianskými aktivitami. Zborník obsahuje divadelné i rozhlasové hry Jany Juráňovej, spolu je v nej osem hier: Salome, Misky strieborné, nádoby výborné, Tajomstvá Trúdy H., Topenie žiab, Reality snov, Medzi zrkadlami a hviezdami, Sochárka Camille Claudel, Zbombardujte kráľa a vojačikov smiechom. Zasvätený úvod ku knihe O antiiluzívnosti drámy napísala Dagmar Kročanová.

A Lumiére-örökség című könyv a szerző 1990-től 2006-ig vezetett filmes naplójának eredményeként jött létre, amelynek egyes darabjait korábban filmkritikák formájában publikálta. Ebből a nyersanyagból formálódott és bővült ez a könyv, amely több mint négyszáz film bemutatását, ... Folytatás ›› elemzését és értelmezését tartalmazza, személyes nézőpontból, de tárgyi hitellel. A kétkötetes munka akár kézikönyvként, filmes enciklopédiaként is szolgálhat, ám sajátos "filmregényként" is olvasható, melyből kirajzolódik az ezredforduló filmművészetének gazdag körképe, irányzatai, stílusváltozatai, fontos rendezőinek munkássága. A szerző figyelme a magyar és az európai, valamint az amerikai film mellett kiterjed a kevésbé közismert iráni és távol-keleti alkotásokra is. A történelmi visszapillantások a filmművészet alakulástörténetének horizontjába helyezik az egyes elemzéseket. Az olvasmányos formában megírt mű egyaránt számíthat diákok, tanárok és a filmművészet híveinek érdeklődésére, de mindazok haszonnal forgathatják, akik kíváncsiak az ezredforduló egyik legfontosabb művészeti ágának eredményeire. A(z) A Lumiére-örökség I.-II. (Könyv) szerzője Nagy Imre.

Tato kniha směřuje k formulování několika možných přístupů, jak se popasovat s prázdnotou, neurčitostí a otevřeností, které stojí na začátku každého nového tvůrčího procesu divadla nesoucího přízviska autorské a neinterpretační. Kniha přibližuje kontext tohoto typu tvorby, všímá si okolností, které ovlivňují formulování tématu, hledá způsoby, jak shromažďovat materiál a jak jej strukturovat, a reflektuje vnášení řádu do chaosu i naopak chaosu do řádu (pokud je potřeba dostat proces ze zaseknutého stavu znovu do pohybu). Zkoumá moment, kdy se z počátečního nic stává něco. Za možné nástroje řešení těchto otázek volí svobodu a intuici – a tytéž fenomény zároveň tvarovaly i její vznik.

Publikace České loutkářství – Tradice a kontinuita je výsledkem dvouletého týmového výzkumu (2021–2022), jehož hlavní inspirací se stal zápis českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016. Ke zkoumání české loutkářské tradice a jejích fascinujících a dodnes inspirativních proměn se připojily dvě desítky osobností z tuzemského loutkářského světa, jak teoretici a historici, tak také divadelní praktici, amatéři i profesionálové. autoři textů: Marek Bečka; Kateřina Dolenská; Simona Chalupová; Miloslav Klíma; Andrea Králová; Markéta Králová; Jakub Maksymov; Nina Maláková; Jan Novák; Luděk Richter; Lenka Šaldová; Veronika Švecová; Zdeněk A. Tichý; Pavel Vašíček; Zuzana Vojtíšková; Elena Volpi; Adéla Vondráková.

Když Steva Jobse propustili začátkem 90. let 20. století z Applu, koupil prakticky neznámou grafickou společnost Pixar. Aniž by ho osobně znal, zavolal jednoho dne mladému právníkovu s diplomem z Harvard – Lawrenci Levymu. Přesvědčil ho, aby mu pomohl postavit Pixar na nohy. Levy však firmu najde na pokraji bankrotu. Až poté, co mu její zaměstnanci pustí pár záběrů ze vznikajícího Příběhu hraček, rozhodně se pracovní nabídku přijmout. Kniha Příběh studia Pixar popisuje, co všechno dělo dál, a přináší dlouhou řadu naprosto nových informací, které s jedním z největších úspěchů z dějinách Hollywoodu souvisejí. Příběh studia Pixar se odehrává střídavě na burze v Silicon Valley, v hollywoodské továrně na sny, v sídle společnosti Disney, v advokátních kancelářích i investičních bankách. Zároveň je portrétem přátelství dvou mužů, trvajícím až do chvíle smrti jednoho z nich.

Kyberkabaret z roku 2004, zpracovávající únik zamindrákovaného hrdiny Vladimíra Remka (!) do reality počítačové hry.

Víte, že chybělo jen málo a film Pyšná princezna královnou – pokračování kultovní pohádky po 20 letech – byl skutečně natočen? Jakou roli hrála anglická vlajka ve Slavnostech sněženek? Proč mluvil Marián Labuda před Václavem Klausem záměrně maďarsky? Renomovaný filmový historik zve čtenáře na pouť, která je jako milníky značena vyprávěním osobností, které tvoří pomyslný Slavín našeho filmu. Za své mluví jména jako František Vláčil, Elmar Klos, Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, Jana Plodková, Bolek Polívka, Dušan Klein, Julius Satinský, Kryštof Hádek a další. Pavel Taussig se již půlstoletí setkává s těmi, kdož se tvorbě českých filmů upsali, a nyní, v roce, kdy slaví nejen český a československý film, ale i autor této knihy jubileum, se přišel podělit o tato setkání v rozhovorech, které vedl s filmovými tvůrci během posledních čtyřiceti let: Elmar Klos Černobílý sen, částečně barevný František Vláčil Nejsem pro umělé tragédie Jiří Krejčík Všestranný tvůrce Ladislav Helge Návrat z velké samoty Bořivoj Zeman Divákům pro zábavu Josef Mach Pokoušet se o humor Oldřich Lipský Režisér, který klapal Zdeněk Podskalský Režisér z věže Jiří Menzel Šťastné setkání s Bohumilem Hrabalem Dušan Klein Jak film k básníkovi přišel Vlastimil Venclik Vítaný host Karel Smyczek V dobré čtvrti českého filmu Eva Kantůrková a Zdenek Sirový Mýtus o české zemi Jiří Brdečka Poslední vyznání Jan Otčenášek Mezi prózou a filmem Jiří Marek Chlapec okouzlený filmem Vladimír Körner Zjevení a proroctví Vladimír Novotný Kouzelník s kamerou Stanislav Milota I kameraman musí mít etiku Jan Zázvorka Jak se staví film Jiří Sternwald Kdybych nebyl muzikantem… Jaroslava Adamová O filmové slávě nesnila Miroslav Horníček Filmová přání a stížnosti Svatopluk Beneš Elegán českého filmu Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák Milan Lasica a Július Satinský Ve společném soužití Marián Labuda Žádný pojašený bavič OLDŘICH NAVRÁTIL NEJRADĚJI BYCH NEDĚLAL NIC Bolek Polívka Jeho Veličenstvo šašek Jana Plodková Hledání pohádkového Řáholce Kryštof Hádek Stále milý kluk

Hollywood-trilógiájának (A siker helye Hollywood, A siker titka a sztár, A siker neve Oscar) első kötetében Bokor Pál azt írja, hogy az Oscart lehet szeretni vagy nem szeretni, de azt azért tudomásul kell venni, hogy a film világában egy cannes-i nagydíj is legfeljebb csak tekintélyesebb lehet, fontosabb nem. A szerző azon kevesek egyike, akik személyes tapasztalatból ismerik az Oscar-gálák semmihez nem hasonlítható hangulatát és izgalmát. Talán ez indította arra, hogy ebben a könyvében megkísérelje megfejteni az aranyszobrocska elképesztő vonzerejének titkait. A díjat 1927-ben találta ki Louis B. Mayer, az MGM és az Amerikai Filmakadémia egyik alapítója, s az Oscar-szobrocska napjainkban is a legáhitottabb trófeának számít a filmvilágban producerek, rendezők, s mindenek előtt a színészek számára. Az első Oscar-díjas férfiszínész a német Emil Jannings volt, akit A hontalan hősben nyújtott alakításáért díjaztak. A könyv ettől a pillanattól a 80. díjátadásig követi ennek a kulturális és üzleti szempontól egyaránt kimagaslóan fontos intézménynek a történetét, különös tekintettel a magyar Oscar-díjasokra, Rózsa Miklós 3 Oscar-díjas zeneszerzőtől Szabó István rendezőig. Hiszen kevesen tudják, de igaz: az Oscar-díjas magyar filmesek még a magyar Nobel-díjasoknál is sokkal többen voltak.

Co vlastně lze z dochovaných programů, scénografických návrhů, kritik a komentářů zjistit? Je možné zrekonstruovat podobu režie a jejího nositele? Brněnská teatroložka Šárka Havlíčková Kysová využila nejaktuálnějších informací o problému a jeho řešení a tak také uchopila svou wasserbauerovskou monografii s nezvyklým názvem Režisér jako koncept... Snaha o využití nových metodologických postupů přivedla autorku k detailnímu rozboru řeči pramenů a možností, jak je číst. Režisérovu osobnost ukázala v ohnisku různých prostředí a vlivů, jež podrobně rozebírá s využitím široké palety aktuálních poznatků. Z analýzy zdrojů právem usoudila, že některé dosavadní kategorie jsou komplikovanější, než by se mohlo zdát z projevů dobových kodifikátorů. Pojetí operního režiséra jako soubor proměnlivých konceptů vypovídá o metodě vskutku neotřelé, zprostředkující však pozoruhodný obraz atmosféry v českém divadelnictví 50. a 60. let dvacátého století.

Kniha s názvem Divadlo, můj osud. Setkávání s Bořivojem Srbou sestává z deseti rozhovorů s předním českým teatrologem, historikem, dramaturgem a pedagogem Bořivojem Srbou (1931?2014). Tyto rozhovory odvysílal v roce 2000 Český rozhlas Brno pod názvem Divadlo, můj osud. Bořivoj Srba působil v 50. letech jako dramaturg Divadla bratří Mrštíků, v 60. letech měl jako hlavní dramaturg činohry Státního divadla zásadní podíl na vytvoření linie politického divadla inspirovaného B. Brechtem a byl rovněž jedním ze zakladatelů Divadla Husa na provázku. Cílem publikovaných rozhovorů je nejen připomenout Srbovy vzpomínky na vlastní tvůrčí období v brněnských divadlech, ale také jeho uvažování o divadle, kterému se po celý život věnoval ve svých historických a teoretických publikacích (především období české meziválečné divadelní avantgardy a divadlo v období 2. světové války) a o němž přednášel na akademické půdě (FF MU, DiFa JAMU). Vydané rozhovory jsou doplněny vzpomínkovými texty vybraných přátel a Srbových studentů (Miloš Štědroň, Andrea Jochmanová, Veronika Valentová), které pomáhají dotvářet představu o významu osobnosti tohoto teatrologa. Bořivoj Srba se počátkem 90. let výrazně zasloužil o obnovení samostatného pracoviště pro výuku oboru divadelní vědy na Filozofické fakultě MU – Ústavu divadelní a filmové vědy, jejž poté v letech 1993?2000 vedl.

Revolučná herecká teória, ktorú vypracoval Stanislavskij a rozvinul Strasberg , významnou mierou ovplyvnila súčasné herecké umenie. Svojej knihe zasvätil Strasberg posledných desať rokov života, aby v nej raz a navždy vysvetlil, v čom Metóda vlastne spočíva a ako funguje, a aby rozpovedal príbeh jej vzniku a ľudí, ktorí sú s ňou spätí. Výsledkom je majstrovské dielo plné múdrosti a rád pre každého, kto sa pohybuje v oblasti divadla. „ Povinné pre mladých hercov, vlastne aj pre tých starých „ Paul Newman

A drámaírás művészete – mely eredetileg drámaírók, színházi emberek számára készült – a XX. század második felére a forgatókönyvírók Bibliája, féltve őrzött titka lett Hollywoodtól Berlinig. A magyar származású, de Amerikában tanító Egri Lajos ezzel a korszakos művével – Arisztotelész Poétikájára építve, és azzal több ponton vitába is szállva – kitörölhetetlen nyomot hagyott a nemzetközi filmírásban. Egri Lajos drámákra alkotott instrukciói nem csupán forgatókönyvekre, de novellákra és regényekre is érvényesek. A szerző ehhez belülről vizsgálja meg a drámák működését, és a történet szívére, vagyis a karakterekre helyezi a fókuszt. A jó dráma az emberektől és viszonyaiktól, valamint az emberi motivációk megértésétől függ, ezek viszik előre a történetet és lehelnek életet belé. Egri Lajos William Shakespeare-től Henrik Ibsenig számos nagy nevű drámaíró műveinek elemzésén keresztül mutatja meg a premissza és az emberi viselkedés alapján kifejtett drámai konfliktus fontosságát. EGRI LAJOS (1888-1967) Egerben született. A harmincas években íróiskolát alapított New Yorkban. A tanítás mellett színdarabokat írt és állított színre szerte Európában és Amerikában. Élete utolsó éveit Los Angelesben töltötte a filmipar tanácsadójaként.

Spiró György utóbbi években írt, 1997 és 2001 között született drámáit tartalmazza ez a kötet. A Fogadó a Nagy Kátyúhoz Szigligeti Ede Liliomfi című vígjátékának variációja. Ősbemutatója a Bárkában volt 2002 tavaszán. A Honderű a budapesti drámapályázaton első díjat nyert 1998-ban, a kritikusok szavazatai alapján az évad legjobb új drámája lett. Ma is műsoron van a Budapesti Kamaraszínházban. A Szappanoperát ? szintén a Budapesti Kamaraszínházban játsszák ?, bemutatták Londonban, Varsóban és Krakkóban tévéfilm készült belőle. Az Elsötétítést 2002 februárjában mutatták be a Pesti Színházban.

Pokus o plastickú mapu, ako knihu označil autor v podtitule, je vzácny nielen hodnotou samotného prvovýskumu, ale aj spôsobom uchopenia témy. Nezameriava sa výlučne na dejiny konkrétneho súboru či profily vybraných osobností. Prináša koncept zaľudnených dejín. Ak štýl jeho písania v recenziách osciloval medzi odborným hodnotením a esejou, štýl v prípade rozsiahlejších textov, vrátane tejto knihy, osciluje medzi vedeckým a rozprávačským. Princíp príbehu o dobe a ľuďoch umožňuje autorovi zachytiť dynamickú a neoddeliteľnú koexistenciu viacerých vývinových línií divadla (popri profesionálnych súboroch aj život ochotníckych divadiel), ale i pohyb osobností medzi jednotlivými inštitúciami a organizáciami. To všetko na prehľadne zachytenom pozadí spoločensko-politických pomerov. Autor tak vytvára pomyselnú spoločensko-kultúrnu mapu. Umožňuje rýchlu a spoľahlivú orientáciu, ale i možnosť pristaviť sa pri jednotlivých detailoch. Pripája aj výnimočne rozsiahly poznámkový aparát. Obsahuje dôležité fakty z prvovýskumu, ktoré v súdobej literatúre neboli publikované a sú pre porozumenie textu užitočné. Nemenej dôležitý je náčrt súvislostí, ktoré zaraďujú slovenské divadlo do širšieho európskeho kontextu. (Zdenka Pašuthová)

Vrcholná Shakespearova komedie pojednává o tom, jak různorodá může být láska a jakou svobodu může skýtat vyhnanství. Vtipná a kurážná Rosalinda je jednou z nejlepších ženských postav, jakou dramatik vytvořil.