Sbírka A spánek je ztráta času otevírá prostor pro hledání a nacházení analogií mezi krajinnými sférami a sférami niternými či emocionálními. V jedné rovině lze básně vnímat jako environmentální lyriku, ovšem v rovinách jiných texty umožňují probádat obecně přenositelné duševní pochody, zkušenosti a příběhy i kontrast lidské existence a nezměrného časoprostoru. Básně se povětšinou obejdou bez metafor

Sbírka o malém koťátku, které autorce vstoupilo do života a vybarvilo jí svět. Kotě, které ji naučilo, jak být přijata a jak se chovat jako dáma. Že dáma neprská, ale odchází. Zanechalo v ní svou černobílou stopu. Společně vyprávějí poezii.

Čtenářský výbor Moře láska má se obrací k básním, které by měly oslovit mladého čtenáře (od 13 let), měly by být prvním dotykem s Nezvalovou jedinečnou poezií, jež se nesmazatelně zapsala do dějin literatury 20. století. Soustřeďuje se proto na básně ovli

Legendami o záhadné smrti opředený Orfeus pražské šedé zóny normalizačních let - Bořivoj Kopic je dostupný vydanými knihami básní, ale v naší knížce vyplňujeme místa, která ho činila jednak tajemným a jednak opomíjeným - soustřeďujeme verše mladistvé, dále verše do publikovaných knih nezahrnuté samým básníkem pro jejich erotickou - tehdy nepřijatelnou - otevřenost, přes samotným básníkem k vydání připravenou

Básník a prozaik prožil v dětství v obci Slověnice na Vlašimsku. Na Pedagogické fakultě V Českých Budějovicích vystudoval češtinu a dějepis. Od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. V roce 1995 publikoval básnický debut Archeologie svědomí.

Milé hvězdy mi brnkají na nervy: Co se má stát asi se stane V průběhu vzteklých úklidů úprky odhodlané

Stěžejní díla klíčového meziválečného básníka Josef Hora (1891–1945) byl překladatelem, novinářem, kritikem, hlavně ale básníkem. Ty byly vždy jeho primárním vyjádřením. Celý život se ho hluboce dotýkalo soudobé dění. Věřil ve změnu poměrů, ale tato víra často dostávala podobu deziluze. Pro Horu jsou klíčové čas, jeho plynutí v básních až zvučí, a ticho, místy až zhmotněné. Pro jeho dílo mělo velký

Nová kniha zlínského autora, spisovatele a výtvarníka, ročník 1941. V doslovu ke knize Jan Šulc píše: \"Básnická sbírka Jákobův dvoják dovádí dál Kovandovu touhu po úplnosti: nejen už jeden člověk, jedna rodová zkušenost, jeden úsek dějin - to vše samozřejmě také, ale též přesouvání se z místa na místo, ze země do země, ze století do století, od detailně zachycené momentky k úvaze, od dobového dokumentu

Sbírka básní.

„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od

Občas mu byla vyčítána komplikovanost, racionalita, až odosobnění, ale Jiří Štěpán (nar. 1990) po své „zahajovací“ sbírce Tekuté zrcadlo z nastoupené cesty neuhnul a jeho hlas (na zdejší scéně neběžný, inspirovaný spíše angloamerickou tradicí) zaznívá nyní ještě průkazněji. Nový soubor je koncepční. Jednotlivé básně jsou psány metodou „golden shovel“, vymyšlenou básníkem Terrancem Hayesem. Forma spočívá

Už název svazku napovídá, že jde o básně, které tíhnou k příběhovosti, k epice. První oddíl přináší tři básně (dost výstižné je označení básnické povídky) psané v pravidelných rýmovaných strofách z válečných let: První testament, Terezka Planetová, Cesta mraku. Druhý oddíl je souborem jedenácti dramatických příběhů psaných ve volném verši. Některé jsou autobiografické: Návrat, Prostě, Sbohem, Smrt

Půvabné vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci. Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vijío, Krabice na čaj, Domov... ) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás. Tentokrát je doprovázejí ilustrace Jany Kiselov

Sbírka básní náročné formy, kde všechna slova v básni začínají stejným písmenem, ale i tak se autorovi daří vyjádřit mnoho přepestrých obrazů, i tvář doby, i zloby, osud člověka. Sympatické je, že sbírka řazená podle abecedy začíná Apokalypsou a končí Životem.

Do sborníku Almanach Nibiru přispělo svými básnickými a povídkovými texty devět českých autorek a autorů z řad UČS, jmenovitě Ivana Blahutová, Michal Černík, Václav Franc, Pavel J. Hejátko, Věra Klontza-Jaklová, Taťána Králová, Miroslav Orava, Karel Sýs, Marie Veselá; a s nimi jako hosté ještě dva vynikající slovenští literáti – Pavol Janík a Ján Tužinský, rovněž čestní členové UČS. Ilustrace (celkem

Výbor těží, s výjimkou prvotiny, ze všech autorových dosud vydaných sbírek básní i z jeho nových rukopisů. Básně se věnují tématům „milostným i nemilostným“, která, jak taky jinak u básníka s romantickými kořeny (i když otužovaného nejrůznějšími vratkostmi a skepsemi), zůstávají jeho autentickým zrcadlem.

Narodil se na vltavském břehu. Tamtéž vystudoval češtinu a ruštinu. Pracoval v Českém rozhlase, Rádiu Classic, knihkupectví, Katolickém týdeníku, Lidových novinách, nyní v Hospodářských novinách. Prózu, básně a fotografie publikoval ve sbornících, časopisech a na vlnách Vltavy, jazykové sloupky a komentáře v KT, LN, HN a ČRo. Fotografuje a nalézá předměty, které si troufá vystavovat. V nakladatelství

Záhady, tajemno a dobrodružství odehrávající v hrncích, pekáčích, pánvích, sklínkách i sklenicích. Martyrium civilních molekul při jejich \"transmutaci\" v lahůdku. Není to běžná kuchařka. Je to snadno srozumitelné vyprávění o chemický dějích probíhajících při vaření doplněné základním vysvětlujícím chemickým aparátem. Zvláštní pozornost je věnována i způsobům jak jíme a jídlo chutnáme - tedy psychologii

Jedna z nejznámejších sbírek básníka, v níž obraz jeho maminky, prosté ženy, veliké svou láskou k rodině, dobrotou a pracovitostí, je zároveň obrazem domova, v němž chudoba je vyvažována jemností a čistotou lidských vztahů.