Knihovna augustiniánské kanonie v Třeboni je největší dochovanou středověkou klášterní knihovnou v Čechách. Knihovna augustiniánů v Borovanech s ní byla institucionálně úzce propojena. Oběma knihovnám se důkladně věnuje nová třísvazková publikace. První svazek přináší první detailní katalog rukopisů a inkunábulí obou knihoven včetně kodexů, které se do jejich vlastnictví dostaly až v novověku. Druhý svazek podrobně popisuje rukopisy, v nichž zanechal svou stopu Kříž z Telče (14341504), učitel, student artistické fakulty pražské univerzity, kněz a kazatel, sběratel rukopisů a vášnivý písař, který do třeboňské kanonie vstoupil v roce 1478 a přinesl s sebou několik desítek kodexů. Do třetího svazku byly zařazeny rejstříky. Úvodní studie se po přehledu dějin obou kanonií zaměřují na zhodnocení jejich středověkých knihoven: popisují užívané vlastnické záznamy a signatury, evidují doložené dárce a jiné způsoby akvizic, detailně zpracovávají obsah rukopisů i tisků, edičně zpřístupňují dochované středověké a novověké soupisy rukopisů a inkunábulí a shrnují poznatky o notovaných třeboňských kodexech.

V hasičských kruzích známý žurnalista a historik Josef Nitra předkládá odborné i široké laické veřejnosti doposud nejobsáhlejší dílo věnující se vzniku a rozvoji požární ochrany v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nezapomíná přitom ani na období společného československého státu a ve zvláštní kapitole věnuje pozornost také hasičům na Slovensku. Publikace představuje široce pojatou, propracovanou sondu do historie užití ohně a ochrany před ním. Autor přitom postupuje od počátků lidské civilizace přes první účinná opatření středověku a raného novověku, zejména císařské patenty Marie Terezie a Josefa II., až po moderní dobu charakteristickou rozvojem techniky a závislostí společnosti na ochraně vlastní bezpečnosti. Zvláštní pozornost je věnována vzniku prvních hasičských sborů a snaze o samostatnou národní organizaci. Zároveň se zde dovídáme podrobnosti o vývoji odborného vzdělávání, máme možnost seznámit se s hasičskou literaturou i profesním periodickým tiskem a autor neopomíjí ani zavádění požární ochrany v hospodářských odvětvích, založení vzájemné pojišťovny či samaritánské služby. Další kapitoly pak nabízejí přehled historie civilní ochrany, hasičského vzdělávání a sportu, muzejnictví a sběratelství a v neposlední řadě i práce s dětmi a mládeží. Nechybí zde ani kapitola, která se věnuje činnosti hasičů v boji s koronavirem.

Předkládaná kniha je doplněnou a rozšířenou publikací navazující na předcházející Kronika rodu Nedbálkových. Vedle obce Březová je z důvodů historických souvislostí je zpracována také historie obcí nejbližšího okolí, a to správní obce Veselá, Klečůvka a Želechovice nad Dřevnicí. Byly také zařazeny tradiční kuchařské recepty rodiny. Pro odlišení od první knihy je změněn název na Toulky rodokmenem Nedbálkových. Kniha je strukturálně rozdělena do tří kapitol. První kapitola obsahuje obecné informace, historické události a význačná místa pro všechny dotčené obce, které mají nějaký vztah k rodu Nedbálkových. Ve druhé kapitole je popsáno 11 generací rodu. Třetí kapitola se zabývá spřátelenými rodinami a přihlíží také k ženské linii rodu. Některá vyprávění o rodinných tradicích byla natolik zajímavá, že jsou také uvedena. Jako zkazky o šlechtickém předkovi rodu, zázračnému uzdravení jednoho z předků, o selské rebelii. Kniha popisuje JZD Slušovice jako dílo doc. Ing. Františka Čuby, CSc., příbuzného rodu přes ženskou linii. Jsou popsány také mince, vydané v době, kdy se narodil přímý předek rodiny Nedbálkových. Autor se snažil u každé mince (a tedy také u každého předka) vykreslit patřičnou dobu vládnoucího panovníka, kdy předek žil a měnový systém za posledních 300 let. Autor se zabývá odhady nemovitostí a je zde nástin výpočtu, kolik by stal nyní Slušovský kostel.

V roku 2020 si Jasenová pripomína významné jubileum 700 rokov od prvej písomnej zmienky o obci. V knihe rozdelenej do ôsmich kapitol sa opisuje stručná história obce. Prvé tri storočia sa osada spravovala ako kuriálny majetok pod názvom Jasenovský komposesorát. Najvýznamnejšou zemianskou rodinou v obci bol po niekoľko storočí rozvetvený rod Čaplovičovcov. V sedemnástom storočí sa začína formovať aj druhá poddanská časť obce, ktorá žila a pracovala na majetku, ktorý patril Oravskému panstvu. Vlastníctvo pôdy znamenalo aj zodpovednosť a vedomosti ako nakladať s nadobudnutým majetkom. Roľníci sa museli naučiť starať sa o pôdu, aby sa postupne zúrodňovala a prinášala dosť obživy pre rastúci počet obyvateľov. Jasenovskí vzdelanci spolu s roľníkmi na čele s Ivanom Pivkom vytvorili živnú pôdu na vzájomnú spoluprácu a pomoc gazdov aj na spolkovej úrovni založením Jasenovského gazdovsko-potravného a úverného spolku na začiatku roku 1897. Bolo to len viac ako 50 rokov po tom, čo v Anglicku vzniklo prvé podobné družstvo na svete. Jasenovský gazdovsko-potravný a úverný spolok počas svojej nepretržitej 35 ročnej histórie sa stal najúspešnejším družstevným spolkom v širokom okolí. Po februárovom prevrate v roku 1948 sa komunisti pokúsili využiť vôľu jasenovských roľníkov po združovaní sa. Rozsiahlou agitáciou a masívnym nátlakom sa im podarilo už v koncom roka 1952 založiť prvé jednotné roľnícke družstvo na kolchozníckom kolektivistickom princípe. Novodobým družstevníkom prinieslo len hlad a biedu a tak ani nie po roku trvania sa v roku 1953 rozpadlo. Súkromní roľníci hospodárili na svojich poliach ďalších 20 rokov. Druhý pokus o založenie družstva v roku 1974 bol už úspešný a družstvo pretrvalo 15 rokov. Po politických zmenách v roku 1990 sa transformovalo na Poľnohospodárske družstvo Jasenová. V súčasnosti v katastri obce družstvo koexistuje s viacerými súkromnými roľníkmi, obyvateľmi Jasenovej, ktorí sa rozhodli pokračovať v tradícii svojich otcov a starých otcov a spojili svoj život s prácou na dedovizni, ktorú sa snažia v nových podmienkach rozvíjať. Popri roľníckej histórii obce autor v stručnosti opisuje aj jej vývoj v premenách času, od jej založenia až po súčasnosť. Autor venuje pozornosť aj vzdelancom a remeselníkom, ktorí po stáročia tvorili integrálny celok s väčšinovým roľníckym obyvateľstvom, slúžili mu svojimi výrobkami ako kováči, stolári, mlynári, krajčíri, kožušníci, ale aj ako kňazi a učitelia starajúci sa o duchovné potreby občanov a ich detí.

V Česku nenajdete místo, jako je Šumava – unikátní scenérie se zde prolínají s bohatou a pohnutou historií. Legendární Šumavák a svérázný vypravěč Emil Kintzl spolu s režisérem Janem Fischerem pátrají po životě lidí a příbězích míst, které pohltil čas. Objevte prostřednictvím poutavého vyprávění osudy šumavských léčitelů, pytláků, skláren, pivovarů nebo mlýnů! Autentické dobové fotografie oživují atmosféru Šumavy, která už nadobro zmizela z map.

Jako Maffie se dodnes obecně označuje ústřední organizace českého domácího protirakouského odboje z let 19141918. Je tak vnímána jako jeden z klíčových symbolů boje za vznik samostatného československého státu. Maffie se postupem času stávala běžně užívaným a v podstatě plně akceptovaným pojmem z českých moderních dějin. Historiografické bádání ovšem dosud zcela ignorovalo, jakým způsobem se obraz Maffie konstruoval a vyvíjel v desetiletích po skončení první světové války. Přitom výzkum tohoto druhého života se ukazuje jako zcela klíčový. Umožňuje nám jednak zachytit proměny paměti české protirakouské rezistence, stejně jako analyzovat, jak se měnilo vnímání řady událostí let 19141918 v průběhu krátkého 20. století. Tímto novým přístupem se z Maffie stává podstatně vrstevnatější, konfuzní, ale o to zajímavější fenomén, na jehož odlišné intepretaci se v průběhu desetiletí různou měrou podílela dobová publicistika, historiografie i aktuálně aplikovaná politika dějin. V tomto kontextu tak můžeme sledovat, za jakých okolností a za použití jaké argumentace se formovalo převládající vnímání cesty k 28. říjnu 1918.

Dílo významné brněnské etnografky seznamuje s obyčeji, obřady, s lidovou tvorbou, které se váží k těmto nejvýznačnějším křesťanským svátkům. Soustřeďuje se zejména na dobu od Květné neděle do Velikonočního pondělí a věnuje se tradicím jak z venkova, tak z městského prostředí . Výklad doplňuje množství ilustrací – maleb na skle, kraslic, novoletní stromky, pomlázky.

Deník N ve spolupráci s historiky popsal osudy lidí, o něž normalizační režim opíral svou moc nebo kteří se stali výmluvnými symboly jeho praktik. Od známých jmen, která se mnohdy dokázala pružně přizpůsobit polistopadovým poměrům, po řadové „pěšáky“, kteří stáli spíše stranou pozornosti médií a veřejnosti – ať už pracovali pro Státní bezpečnost, působili u Pohraniční stráže, nebo byli tváří režimem podporované kultury. Normalizace si ve společnosti vydobyla pověst přece jen snesitelného, „gulášového“ komunismu, během nějž se před realitou utíkalo na chalupu nebo k deskám Karla Gotta. Ve skutečnosti to však byly roky mimořádně ničivé. Společenská apatie, letargie, snaha příliš nevyčnívat, obava z vlastní tvořivosti, neochota přijmout se svobodou i zodpovědnost, to vše má kořeny nikoliv na šibenicích padesátých let a v jáchymovské věži smrti, ale v režimu, který přivezly sovětské tanky v srpnu 1968. Právě kvůli plíživosti, která degradovala ducha i vůli většiny obyvatelstva, je namístě si připomínat, jak nesmírně zlá a pokřivená ta doba ve své podstatě byla. Kniha Tváře normalizace vznikla v Deníku N jako příspěvek do mozaiky pochopení naší minulosti. Zvolili jsme cestu vyprávění konkrétních lidských příběhů, které navzdory své jedinečnosti dokážou přiblížit mechanismy a atmosféru doby silněji než akademické studie. Osudy známých i řadových protagonistů režimu dohromady tvoří přesvědčivý obrázek doby.

Príbeh o architektúre a meste, budovanom v zložitých časoch vojnovej a povojnovej konjunktúry. Je to mozaika poskladaná zo života vojnovej Bratislavy, osudov architektov a staviteľov, z tragédií, zlyhaní aj víťazstiev, ktoré mesto prežilo. Autori cez príbehy domov, námestí a celých štvrtí odkrývajú meniacu sa mapu histórie mesta počas najničivejšej vojny akú naša civilizácia zažila.

Doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané v listopadu 2019 na Filozofické fakultě UK. Právě tato fakulta prošla od roku 1918 bouřlivou transformací reagující na vzdělávací potřeby a rostoucí sebevědomí mladého československého státu. Nejviditelnějším projevem byla programová internacionalizace pedagogického sboru, a to nejen v rámci filologických oboru. Na fakultě tak vedle českých profesorů, docentů a lektorů bylo v letech 1918–1938 možné navštěvovat přednášky vedené Francouzem, Italem, Nemcem, Slovincem, Rusem, Ukrajincem, Bělorusem, Židem, Španělem, Polákem i Polkou, Rumunem, Arménem, Chorvatem, Bulharem, Dánem, Švédem, Angličanem i Skotem, Lotyškou, Turkem či Arabem. Několik vybraných osudů zahraničních osobností, oněch „našich cizinců“ působících na FF UK v dynamickém období 1918–1938–1948, nám může být připomenutím, že odvážná a tvůrčí otevřenost vůči jinakosti náleží k dobré tradici naší akademické obce, neboť existencionálně spočívá v samotných kořenech evropské a západní civilizace.

Historici, novinári aj priami účastníci revolúcie prinášajú príbeh roku 1989. Je to kompletná mozaika udalostí nežnej revolúcie, ktorá by nemala chýbať v žiadnej domácnosti. Každý z aktérov vidí revolučné dianie trochu inak aj preto, že rozhodnutia sa nerodili po dlhých úvahách, ale spontánne a v rýchlom slede udalostí. Zachytáva príbehy mrznúcich prstov a rozpálených tvárí. Rozpráva o odhodlaných študentoch a o obave ich rodičov, aby sa nezopakoval august 1968. Odvaha sa núkala ako najprirodzenejší inštinkt celej generácie. V mraze para opúšťala pery, keď ľudia kričali: Poďte s nami! Všetci nemohli ísť okamžite. V malých mestečkách a na dedinách nalaďovali rádiá a zaspávali v nádeji, že sa nezobudia na hrkotanie tankov. Táto túžba po slobode nepatrí do archívov, ale patrí nám všetkým. Aby sme pochopili, že demokracia nemá doživotnú garanciu, lebo občas jej expiračnú lehotu určujú naši politici.

Stalinský plán přetvoření přírody, který byl v SSSR spuštěn na podzim roku 1948, zásadně ovlivnil také československý přístup k poválečné obnově a přestavbě přírody a životního prostředí. Publikace popisuje hlavní rysy tohoto ambiciózního plánu, jehož provedením byli v ČSR pověřeni Rudolf Slánský a Josef Smrkovský. Sleduje proces jeho implementace, institucionální zakotvení i nakládání s přírodními zdroji, které se v komunistickém Československu odehrávalo v duchu radikálního odmítnutí malthusiánských teorií. Problematika kontinuity a diskontinuity československého poválečného vývoje pak poukazuje na možnosti a limity sovětizační politiky nových elit a na zásadní rysy kontinuity vědy a techniky v době, která kontinuitě příliš nepřála.

Byla vražda Anny Kvašové, spáchaná v lednu 1952, promyšleným činem nebo excesem pachatele? Urychlila kolektivizaci na Kutnohorsku, jak se všeobecně tvrdilo? Došlo v roce 1958 k nalezení spravedlnosti, nebo snad měl tehdy vedený proces blíže k institucionalizované mstě komunistického režimu? Představuje násilná smrt tehdy neznámé funkcionářky stín protikomunistického odboje, či naopak v daném kontextu nastoluje mašínovské otázky? Jak je možné, že proces s takzvanou skupinou Landstoff a spol. se stal ukázkovým příkladem třídně pojímané spravedlnosti v době, kdy doba třídní justice měla být podle mnohých již překonanou minulostí? A proč zapomínáme na to, že kolektivizace, prosazovaná násilím a prostřednictvím perzekucí, vedla k nespočtu lidských tragédií, ve výsledku pak k zpřetrhání tradičních vazeb v sociální struktuře české vesnice, a že represe s ní spojené se staly legitimním zdrojem odporu a odboje vůči komunistickému režimu. Na tyto a další otázky se snaží odpovědět autor této knihy.

Severní oblasti Čech byly vždy důležitou obrannou hradbou našich zemí. Vysoké hory a husté lesy bránily vniku nepřítele a jen na několika místech tudy probíhaly obchodní a zemské stezky, strážené soustavou menších i větších hradů a hrádků, z nichž mnohé jsou dnes jen nepatrnými zříceninami. Několikrát tudy pronikla i přesto nepřátelská vojska, a to od raného středověku až po celkem nedávnou minulost. Kromě toho zde bylo několik významných velkých měst, která si prožila nejedno obléhání, třeba v době husitských bouří nebo za třicetileté války. Kniha Jindřicha Brože se zabývá bitvami na tomto území a detailně přibližuje čtenáři události dávno minulé. Kniha je doplněna mapami, souřadnicemi GPS a především řadou fotografií v textu v barevné příloze.

Historický atlas obyvatelstva českých zemí je jedním z prvních děl hodnotících prostorové aspekty téměř stoletého vývoje obyvatelstva na dnešním území Česka. V celkem dvanácti kapitolách jsou ve vývojovém srovnání představena rozličná témata jako například migrace, demografická, ekonomická a kulturní struktura, sociální status, kriminalita nebo volby. K zachycení populačního vývoje a jeho prostorové diferenciace jsou poněkud netradičně využívána hůře dostupná historická statistická data. Atlas pracuje s časovými řadami základních populačních statistických ukazatelů založených na datech sčítání lidu od roku 1921 až do roku 2011 a registrů obyvatelstva z poválečných let. Přínosem atlasu je zachycení relativně dlouhého vývoje prostorové diferenciace vybraných ukazatelů v rámci jednoho mapového listu formou série map s jednotnou legendou.

Dlhoočakávaná reprezentatívna publikácia s podtitulom Vandrovka po vodných mlynoch na Žitave a jej prítokoch. Jej autorom je známy požitavský regionálny historik, zberateľ povestí a učiteľ Jozef Trubíni z Vrábeľ. Takmer 400-stranová kniha obsahuje 70 nových a dobových fotografii, viac ako 50 perokresieb, 15 súčasných a historických máp a 24 mlynárskych ľudových piesní.

Příspěvek do debaty o charakteru raného komunistického režimu. Můžeme o komunistickém režimu uvažovat pouze v dimenzích represe a bezpráví? Není možné, či přímo nutné ukázat, že musel nabízet také něco pozitivního a svůdného, co tehdejší obyvatele Československa lákalo a naplňovalo? Kniha staví do centra pozornosti dobové představy o vytváření nové, lepší společnosti přinášející vyřešení řady problémů a povznášející jedince na vyšší stupeň lidství. Nový socialistický člověk se stal vzorem hodným následování a symbolem optimistické budoucnosti. Kulturně-historická analýza tohoto fenoménu se zaměřuje na ideové zdroje konceptu nového člověka i na jeho konkrétní podoby.

Kolektívna monografia je stmelením názorov odborníkov k prelomovej udalosti dejín 20. storočia – ukončeniu 2. svetovej vojny – do ucelenej syntézy. Dôvodom vydania tejto publikácie je aj absencia vedeckých prác k takto definovanej téme. Kolektívna monografia môže v slovenskej historiografii otvoriť diskusiu o stereotypoch hodnotenia dejín. Zásadným spôsobom sa venuje vplyvu konca 2. svetovej vojny na interpretáciu dejín 20. storočia. V dejinách sa zriedkakedy prejavil taký neúmerne silný tlak na interpretáciu dejín, podmienený výsledkami vojny, aký bol po roku 1945, čo pretrváva dodnes. Okrem stereotypov hodnotenia dejín, vyplývajúcich z vojenských a politických dôsledkov konca 2. svetovej vojny, kniha poskytuje stručnú analýzu príčin vzniku prvej a druhej svetovej vojny, venuje sa vzniku slovenského politického exilu a jeho medzinárodno-politickým súvislostiam, charakterizuje slovenský politický exil a jeho predstavy o zachovaní slovenskej štátnosti v roku 1945, analyzuje postavenie a úlohu katolíckej cirkvi na Slovensku v prelomovom roku 1945 a charakterizuje stav slovenskej kultúry v roku 1945.

Šesťdesiate roky sú opradené mýtom slobody, voľnej lásky a nádejí na lepšiu budúcnosť. Aké však boli v skutočnosti u nás vo vtedajšom východnom bloku a v najväčších krajinách Západu? Pútavo napísaná kniha s prevahou stoviek charakteristických dobových fotografií odkrýva a porovnáva najzaujímavejšie dianie v oblasti politiky, kultúry, ale i v bežnom živote občana vtedajšieho Československa, Sovietskeho zväzu, NDR, NSR, Francúzska, Veľkej Británie a USA. V osobitných kapitolách približuje aj desať najvýznamnejších politikov tej doby u nás i vo svete. Tí skôr narodení si zaspomínajú na časy dávno minulé, tí mladší sa poučia z histórie, ktorá mala veľký vplyv aj na našu súčasnosť.

Tridsiate roky. Z pohľadu udalostí dosť dramatická doba, poznačená svetovou krízou, predvojnovým stavom, ale i novými technologickými vymoženosťami ako rozhlas a film. Medzi médiami dominovali noviny a časopisy. Rád listujem v starých, zožltnutých novinách a časopisoch. Človek v nich nájde niečo, čo sa v učebniciach nikdy nedozvie. Na prvých stránkach sú väčšinou reakcie na hlavné udalosti v krajine a v meste, ale ďalej sa nájdu i stopy naozajstného života – škriepky, reakcie, inzeráty, kritika, skrátka veci, ktoré ľudí bežne v tej dobe trápili. Niekedy vznikne spolu s dobovými fotografiami celkom zaujímavý materiál. Juraj Šebo

Hlavným zámerom knihy Ženy pred súdom je pomocou analýzy zachovaných súdnych materiálov identifikovať ženu – kriminálničku stojacu na okraji spoločnosti. Ako obvinené pred stoličným súdom v Above figurovali predovšetkým ženy z najnižších sociálnych vrstiev, čo je v slovenskej historiografii pomerne zriedkavé a z toho dôvodu aj mimoriadne cenné. Kniha je v mnohých smeroch inovatívna a otvára niekoľko, v našich podmienkach ešte výraznejšie nedotknutých tém. Osobitne sa venuje dvom závažným oblastiam dobovej súdnej praxe, a to sexuálnym vzťahom žien a obvineniu z bosoráctva. Publikácia je v plnej miere autentická, založená v prevažnej miere na náročnom výskume viacjazyčného rukopisného archívneho materiálu a jeho komparácie s výsledkami domácich i zahraničných autorov. Pre obdobie 18. storočia, a predovšetkým pre región Abova, v širšom ponímaní však vôbec pre vidiecke obyvateľstvo, zatiaľ na Slovensku nebola napísaná práca, ktorá by sa venovala kriminalite vo všeobecnosti, a zvlášť kriminalite a kriminalizácii žien, preto je možné pokladať knihu za priekopnícku. Prináša nielen nové poznatky, ale v mnohých ohľadoch búra zakorenené a neobjektívne stereotypné predstavy o súdnictve v minulosti.

Historie počítačových her v Československu 80. let byla donedávna považována za pouhou poznámku na okraj velkých dějin tohoto média, které se odehrávaly v USA a v Japonsku. Kniha Jak obehrát železnou oponu však ukazuje, že u nás za normalizace vznikla jedinečná herní scéna, jejíž analýza může obohatit studium počítačových her i populární kultury. Místní programátoři totiž patřili k prvním na světě, kdo hry soustavně používali k vyprávění osobních příběhů i k politickému aktivismu. Kniha Jaroslava Švelcha, původně vydaná na sklonku roku 2018 u MIT Press, je postavena na více než čtyřiceti rozhovorech a studiu archivního materiálu, a to včetně dochovaných her. Na příbězích místních amatérských programátorů mapuje počátky hraní a tvorby her pro osmibitové mikropočítače na československém území. Vychází při tom z přesvědčení, že počítačoví amatéři jsou prototypickým příkladem aktivního publika a svébytnou fanouškovskou komunitou. Jedná se tedy o práci, jež kombinuje prvky historiografie s kulturálními a mediálními studii. První část knihy se zabývá obecně kontextem počítačového hobby. Sleduje marné pokusy o výrobu domácích modelů mikropočítačů a debaty o (ne)dostupnosti počítačové techniky. Přináší příběhy vytrvalých nadšenců, kteří své počítače dováželi či pašovali ze Západu a ukazuje, jakým způsobem tyto západní stroje zapadly do československých domácností. Kniha rovněž popisuje způsoby, jimiž lokální komunity využívaly existujících infrastruktur organizací, jako byly Svazarm nebo Pionýr, a pátrá po cestách, jimiž se západní software dostával k místním uživatelům. Závěrečné dvě kapitoly pak dokumentují domácí herní tvorbu, jež kreativně přetvářela západní vzory a postupně se posouvala k osobité původní tvorbě. Kniha například podrobně analyzuje hru Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze 16. 1. 1989, v níž ikonický západní hrdina bojuje proti příslušníkům Veřejné bezpečnosti a Lidových milic během Palachova týdne. Ukazuje, že českoslovenští amatéři patřili k prvním herním tvůrcům, kteří považovali hry za flexibilní vyjadřovací prostředek schopný zpracovávat celou šíři témat a postojů. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. Více o autorovi na svelch.com.

Šedesátá léta 20. století v Československu byla desetiletím tak dynamickým, že podobné byste jen stěží hledali. Autor knihy se coby pamětník nezaměřil na sestavu slovníkových hesel, ale opřel se o svoje vzpomínky, nashromáždil bohatý obrazový doprovod a připravil tak unikátní publikaci, která vás naplno vtáhne o šest desetiletí zpátky.

Pět, čtyři, tři, dva, jedna, gooooool! zařval celý stát. Československý tým uhájil nad Sovětským svazem těsné vítězství 3 : 2 na mistrovství světa v hokeji. Po letech ponížení, utlačování a vazalství nám alespoň na několik hodin přálo štěstí. Byl duben 1972 a lidé za sebou měli neradostné roky po vystřízlivění z jara 1968. A tak komunisté zvyšovali lidem platy, mladé rodiny měly výhody, rodilo se víc dětí. Ale bylo i veselo. Karel Gott pěl „Ó, mami, dík“ a Olympic zase „Co tě napadá“.

Těžko nlezneme v našich zemích hrad, který by neskrýval nějakou tajemnou událost, která ovlivnila život tamních pánů. Odhalování těchto událostí je dobrodružnou výpravou nejen v našich dějinách, ale i v naší historické povaze.

Co se během normalizace vyučovalo, jaké gastronomické kreace nabízely školní jídelny a která témata mezi žáky o přestávkách frčela? V této odlehčené publikaci najdete pořádnou várku informací o dobové módě, šikézních účesech, školních pomůckách i o všem, co se mezi školními zdmi dělo, když jste zrovna nemuseli chodit na chodbě s rukama za zády. Nedílnou součástí knihy je i bohatý obrazový doprovod, který často vydá za mnoho slov.

Kniha popisuje část retribučního soudnictví, jímž domácí poválečná spravedlnost reagovala na zločiny spáchané v temném období našich dějin, vymezeném dekrety prezidenta Edvarda Beneše mezi 21. květnem 1938 a 31. prosincem 1945. Nosnou částí díla je analýza spisů všech zločinců, jimž Mimořádné lidové soudy v Plzni a v Klatovech uložily trest smrti, zpracovaná do zhuštěných kazuistik a syntetizovaná v závěrečných kapitolách knihy. Hrdelních trestů bylo navrženo 60, avšak tři zločinci, všichni u MLS v Plzni, trestu právem či neprávem unikli. V českých zemích šlo celkem o 713 hrdelních ortelů. V průběhu psaní díla vyvstala otázka, do jaké míry se československé retribuční spravedlnosti podařilo vyrovnat s tragickým obdobím našich dějin, jaké měla kladné a jaké záporné rysy a zda snese srovnání s výsledky československé a české spravedlnosti pozdějších období. V závěru knihy autor hypoteticky uvádí, že retribuční soudnictví, reprezentované lidovými soudy v Plzni a Klatovech, může při všech svých chybách a nedostatcích být inspirativním příkladem pro moderní justici, která se nevyrovnala se zločiny naší minulosti tak, jak by to potřeba mravní obrody národa po těžkých obdobích obou totalitních režimů zasluhovala.

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stala součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.

Slovenský časopis historický 2/2021

Krížová cesta dona Titusa Zemana, mučeníka za záchranu kňazských povolaní.