Autorka „napsala hezké básně v nehezké době,“ píše se v jedné z poznámek k její nové sbírce. „V době zákazů, omezení a stresu…“ píše se v druhé. No, napsala… Jak sama říká: „Nebylo vůbec potřeba nic vymýšlet, jen sednout a zapsat to, co už bylo v mé hlavě. Napadne-li vás virus, organismus se brání horečkou a potí se. Já byla zdravá, ale mé tělo reagovalo na situaci kolem a produkovalo verše.“ A jsou

Snad že kašleš chuchvalce odrostlých pampelišek / staneš se bezstarostným chodcem / zaschlou stopou v mé dlani. Takové magické obrazy nám předkládá autorka ve své vyzrálé prvotině...

Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako prvotřídní divadelní režisér, který za svá nezapomenutelná představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru. Pitínského básnické dílo je co do počtu titulů skromné. Ale jeho první a dosud poslední sbírku Lulku tatíčkovi si vyznavači poezie pamatují dodnes. V nové básnické knize

Autor, saxofonista a zpěvák undergroundové skupiny Plastic People of the Universe, který se letos dožívá 70 let, představuje v této sbírce básně za posledních 10 let.

Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, jsou prodchnuty nadějí a vírou v člověka a láskou k životu. Vlastními slovy autora je to výpověď

Básník a prozaik prožil v dětství v obci Slověnice na Vlašimsku. Na Pedagogické fakultě V Českých Budějovicích vystudoval češtinu a dějepis. Od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. V roce 1995 publikoval básnický debut Archeologie svědomí.

Básně Kateřiny Mašatové se od konfekčních sbírek dívčí a dámské poezie liší poučeností životní i literární. I když se rozhodně nevyhýbá nejintimnějším tématům, najdeme tu jen minimum banálního sladkobolného vzdychání. Autorka na sebe dokáže být tvrdá, nechybí tu ironie, zejména vůči sobě samé. Nechybí tu nadhled, skryté literární citace a spousta krásných nápadů, poetických i formálních. A nechybí

Jedenáctá sbírka bytostného milostného civilisty a nejstaršího básníka Dauphinu (ročník 1934).

Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká — jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží

Literární experimenty nikoho moc nezajímají. Jako kdyby „panenská“ literatura měla být nezpochybnitelnou jistotou a vyvažovat všechny ty ostatní experimenty, které musíme snášet: politické, ekonomické, sociální. Ale Bleděmoderní králíček to přesto zkouší. Lépe řečeno to zkouší Petr Štengl. Mohl vydat knihu svých textů (povídek, chcete-li) v „normální“ podobě, tak jako všichni ostatní. On ale polovinu

Sbírka básní a textů Zrcátka Marty Marinové odráží poezii všedních okamžiků, které zná každý z nás. Většinou zmizí dřív, než je stačíme zachytit. Někdy v nás probudí emoci, jindy zašlou vzpomínku, prohlédnutí, nebo jen zlehka brnknou o strunu kdesi v nás. A na chvíli rozehrají skrytý příběh, s laskavostí i humorem. Básně doplňují kresby Terezy Kučerové. Ty však nejsou pouhou ilustrací. Žijí svým vlastní

Básně Ivana Martina Jirouse z let 1981 - 1987. V autorově poezii se zcela programově odráží společenská a politická situace uvedeného období. Autor zde vykresluje portréty svých přátel, v drtivé většině vězněných tehdejším režimem. I proto lze tuto poezii nazvat jako angažovanou a angažující se.

Knižní debut básníka z generace první poloviny 60. let, šéfredaktora časopisu Tvář, ukazuje, jak pestrá a zajímavá tato generační básnická vlna v české literatuře byla a je. Jan Nedvěd začal psát básně v době, kdy debutovali jeho vrstevníci Ivan Wernisch či Antonín Brousek, své básně tehdy však zveřejňoval jen minimálně. Šlo o střídmé, civilní, věcné básně. Ukazoval se zde již jeho sklon k vypointovanému

Tento svazek zahrnuje celé básnické dílo Václava Bolemíra Nebeského, básníka 19. století tzv. doby předbřeznové. Vedle rozsáhlejší skladby Protichůdci jde převážně o drobnější básně, které však ve svém celku zachycují Nebeského dobově příznačný, kultivovaný ideový, morální i estetický obzor z pomezí biedermeieru a romantismu, na jehož pozadí se dovršovalo české národní obrození. Tento vzdělaný muž

Sbírka básní.

Čtvrtá sbírka poezie autora oceněného za poslední sbírku SPIŽÍRNA (Dauphin, 2009) Cenou Bohumila Polana. „Z maličkostí, u nichž si zřídkakdy uvědomujeme emocionální náboj, který je provází, protože jsou zastíněny momentálně významnějšími pocity, jsou v Kůsově zpřítomnění rázem fascinující dobrodružství jemných nuancí, hravé ironie, až neodvratné životní tragiky.“ (Petr Andreas, A2) Kniha vychází ve

I když je Milan Balabán vnímán jako básník plně spirituální a z jeho veršů je patrná inspirace v Písmu Svatém, díky schopnosti otevřeného vnímání světa kolem, přirozené emocionalitě a potřebě posouvat hranice konvencí o kouse dále, vytvořil skvělé básnické dílo plné jazykových experimentů a libé melodie. Přestože je jeho poslední sbírka opětovným svědectvím hledání smyslu bytí v pozitivní perspektivě

Sbírka veršů současného českého básníka a prozaika.

Ve sbírce Michala Matzenauera nazvané Po kameni cesta se setkáváme s poetikou pro autora již charakteristických rysů. Motiv bloudění jako by se posunul konkrétnějším směrem lyrický subjekt se nachází na dané cestě, dávno již vmíšen spolu se všemi živly světa do obeznámenosti o jejích mnohých krásách i nástrahách. Na své pouti tak kráčí osamoceně, ačkoliv v kontextu osobních zpovědí i společenských

Niterná výpověď básníka, ale i malíře Milana Kopuletého, doplněná vlastními ilustracemi.